Kdyby Plzní neprošel Martin Stelzer, zcela jistě by vypadala o poznání jinak a kdoví, jestli by ji v zahraničí proslavil pěnivý mok. Právě on stojí za nejstaršími a dodnes fungujícími plzeňskými pivovary, do kterých přivedl sládka Josefa Grolla, jenž stojí za vznikem legendárního plzeňského ležáku. Stelzer postavil Saský most, starou synagogu a mnoho další staveb, okolo kterých denně prochází stovky Plzeňanů. Žádná z budov ale nenese cedulku s jeho jménem a komunisté dokonce nechali odstranit i stavitelův rodinný hrob.

Počasí koncem léta roku 1890 bylo značně deštivé. Po několika dnech nepřetržitých lijáků byla půda natolik nasycená, že nedokázala pohltit další srážky. Už 2. září se do západočeské metropole donesly informace, že se hladina řeky Radbuzy bude zvyšovat. V pozoru tak okamžitě byla policejní stráž i hasičský sbor. Voda stále stoupala a proud nabýval na síle. Během několika hodin už nájemníky z ohrožených lokalit odvážely loďky.

Naši předci se několikrát setkali s těžkým obdobím, kdy pro ně bylo velmi důležité najít své sebeurčení. V reakci na události první světové války a odloučení od pařížské módy, dochází k podpoře lokálních výrobců a k zesilování národního uvědomování. Vzniká tak československý svéráz a tím také nový styl, který pronikl do světa módy i do uměleckoprůmyslové výroby. V Plzni pak byla řada výrobků k zakoupení v obchodě na dnešní Klatovské třídě.

Když se koronavirus poprvé objevil na čínském tržišti, mnozí ani nevěřili, že se k nám někdy nedostane. Jenže tak to nefunguje, což dokazuje i historie. Lidstvo zdecimoval před staletími dýmějový mor, neštovice a později i cholera, které se nevyhnuli ani naši předci v českých zemích. Konkrétně v Plzni zákeřnému onemocnění podlehla v roce 1832 celá tři procenta populace. Nutno také podotknout, že tehdejší lékařství bylo prakticky bezbranné a stále se spoléhalo na primitivní postupy.

K životu na venkově neodmyslitelně patřili pastýři. Jejich funkce ovšem zdaleka neobnášela jen hnát dobytek na pastvu a starat se o něj. Trávili mnoho času v přírodě, a tak se rychle stali zdatnými bylinkáři, léčiteli a lidé dokonce věřili, že mají moc ovládnout počasí a odehnat blížící se přírodní katastrofy. K tomu jim sloužila i řada artefaktů, jako byla trouba na mračna nebo hromový kámen.

Představte si, že žijete v roce 1835. Během chladné noci 6. února se nad Plzeň přiženou velká temná mračna. Blesk rozčísne oblohu a ozve se hlasité zahřmění. V tu chvíli se na věži kostela svatého Bartoloměje objevuje první malý plamínek. Nikdo neví, co má dělat a davy lidí jen bezmocně přihlížejí, jak plameny pomalu pohlcují dominantu plzeňského náměstí.

Představte si, že žijete v roce 1835. Během chladné noci 6. února se nad Plzeň přiženou velká temná mračna. Blesk rozčísne oblohu a ozve se hlasité zahřmění. V tu chvíli se na věži kostela svatého Bartoloměje objevuje první malý plamínek. Nikdo neví, co má dělat a davy lidí jen bezmocně přihlížejí, jak plameny pomalu pohlcují dominantu plzeňského náměstí.

Žebráci a další lidé na okraji společnosti zkrátka patří ke každé době. Nejinak tomu bylo i za císaře pána. Davy lidí z vesnic přicházely s rozvojem průmyslu do města s nadějí, že snadno přijdou k výdělku. Pravda byla krutá a mnohdy skončili příchozí rovnou na ulici, kde se snažili získat alespoň mizernou almužnu. Situace gradovala natolik, že vznikl nový zákon o vyhošťování obyvatel postrkem. Platit přestal teprve před sedmdesáti lety.