Neděle, 11. července 2021, 08:00
Když se koronavirus poprvé objevil na čínském tržišti, mnozí ani nevěřili, že se k nám někdy nedostane. Jenže tak to nefunguje, což dokazuje i historie. Lidstvo zdecimoval před staletími dýmějový mor, neštovice a později i cholera, které se nevyhnuli ani naši předci v českých zemích. Konkrétně v Plzni zákeřnému onemocnění podlehla v roce 1832 celá tři procenta populace. Nutno také podotknout, že tehdejší lékařství bylo prakticky bezbranné a stále se spoléhalo na primitivní postupy.
Cholera je nebezpečné onemocnění, které způsobuje těžké průjmy a zvracení, které mohou vést k úmrtí kvůli vážné dehydrataci. Smrt může nastat i během několika hodin. Nejčastěji se přenáší znečištěnou vodou nebo potravinami. Dnes je tato nemoc snadno léčitelná a stále se vyskytuje v jižní a jihovýchodní Indii, v oblastech se špatnými hygienickými návyky a v rozvojových státech.
Pandemie cholery zasáhla Evropu mezi lety 1829 až 1832. Její původ je poměrně dobře zmapovaný. Z dobových materiálů můžeme vyčíst, že její výskyt byl běžný například v Indii. Podél karavanních tras se ale dostala až před brány Evropy.
„V roce 1829 se nemoc dostala až na jižní okraj Ruska, poté to na chvilku ustalo, ale už v roce 1830 se to opět začalo šířit dál. Lze říct, že se to rozdělilo na dva proudy. Jeden šel přes Halič směrem na Balkán, spodem do Rakouska a na Moravu. Druhý proud šel k Baltu a od severu přes Prusko do Čech,“ vysvětluje Tomáš Bernhardt, kurátor sbírek Národopisného muzea Plzeňska, které je pobočkou Západočeského muzea v Plzni.
Zprávy o výskytu nemoci se brzy objevily i v tisku. O postupu onemocnění informovaly poměrně přesně i noviny, vydávané v Praze. Rakousko dokonce koncem roku 1830 zřídilo speciální komisi, která přijímala opatření proti šíření této nemoci.
Neděle, 23. května 2021, 07:30
K životu na venkově neodmyslitelně patřili pastýři. Jejich funkce ovšem zdaleka neobnášela jen hnát dobytek na pastvu a starat se o něj. Trávili mnoho času v přírodě, a tak se rychle stali zdatnými bylinkáři, léčiteli a lidé dokonce věřili, že...
„Jedním z opatření bylo i postavení vojenského kordonu na hranici a zkrátka zamezit průchod přes hranice, jako tomu bylo ostatně i nyní při pandemii koronaviru. Jenže v roce 1830 propuklo v Polsku protiruské povstání a Rusové, když povstání potlačili, tak dokonce zatlačili Poláky do Rakouska, dále je pronásledovali a kordon prakticky přestal existovat,“ pokračuje Bernhardt.
Z oblastí Pruska a Haliče se nemoc dostala k nám. První případ se objevil už v listopadu 1831. Začátkem roku 1832 už byly první případy také na území Plzeňského kraje. Vrchol epidemie pak můžeme datovat na léto toho roku.
„V Plzni, která měla v té době zhruba devět tisíc obyvatel, umíralo denně na choleru šest až 16 lidí. V paměti Plzeňanů to samozřejmě zanechalo hlubokou stopu, protože když vám za dva týdny umře procento obyvatel, tak si toho nelze nevšimnout. Například plzeňský kronikář a archivář Martin Hruška, který si dával záležet na přesnosti, tyto údaje zveličuje a píše, že v létě umíralo 16 až 45 lidí. Mohlo to ale odpovídat počtu případů, které se ten den objevily,“ uvažuje historik.
Budova městské nemocnice na konci Veleslavínovy ulice
„Celkem choleře podlehlo 264 osob, což činilo tři procenta tehdejšího obyvatelstva. Umíráček prý už ani nezvonil za každého zemřelého. Zvonilo se jen ráno a večer, aby měšťané ještě více nepropadali strachu,“ tak popisuje události roku 1832 Ladislav Silovský ve své knize “100 zajímavostí ze života Plzeňanů za císaře pána“.
Situaci znesnadňovalo i to, že lidé dlouho netušili, jak se nemoc šíří a o lécích nemůže být ani řeč. Mluvíme totiž o době, kdy ranhojiči stále ještě pouštěli žilou nebo přikládali pijavice. O tom, jaký dopad to má na dehydratovaného člověka snad asi ani nemusíme mluvit.
„Vědělo se, že to bude mít něco společného se špatnými hygienickými podmínkami, protože si nešlo nevšimnout, že se většina případů vyskytovala u chudiny v různých slumech a v brlozích na předměstích. I tady v Plzni byla většina smrtelných případů na předměstí a nejvíce na Saském Předměstí (dnes Severním Předměstí, pozn.red.), které bylo nejchudší,“ upozorňuje Bernhardt.
Epidemie měla ale i své pozitivní dopady. Zkušenosti totiž ukázaly, že je zdravotní péče v samotném městě nedostatečná. V roce 1832 tak byla založena první městská nemocnice, která se otevřela pro pacienty o rok později. Jejím prvním primářem byl František Škoda, otec slavného podnikatele Emila Škody, který založil v Plzni legendární strojírenské závody. Jednalo se o jednopodlažní budovu s 13 místnostmi o 40 lůžkách. Byla zde vybudována operační síň a první lůžkové nemocniční psychiatrické oddělení v Čechách.
„Plzeň měla i dva lékaře, kteří měli přímou zkušenost s cholerou ještě dříve, než k nám onemocnění dorazilo. František Škoda na svoji žádost jako dobrovolník odešel pomáhat do Haliče, a to ještě v době, kdy byla nemoc daleko od našich hranic. Jeho bratr Josef Škoda v tu dobu dokončoval studia lékařství ve Vídni, obhájil disertaci a vypomáhal ve východních a středních Čechách. Postižené kraje stejně jako dnes volaly o pomoc a vyslání lékařů a ranhojičů,“ popisuje Bernhardt.
S dneškem se to ale nedá srovnávat. Jednalo se totiž o jednotky lidí, které pokrývaly celý kraj. Jejích hlavní prací byla koordinace péče. Nemocným ostatně nebylo ani moc co nabídnout. Pomoc spočívala hlavně v tom, aby byl nemocný v klidu, teple a byl zásobovaný tekutinami. I navzdory těmto zastaralým praktikám to přeci jen byla jistá šance na uzdravení. Lidem, kteří byli ponecháni napospas se šance na přežití drasticky snížila.
Toto onemocnění si v českých zemích vyžádalo přes 50 tisíc obětí. Epidemie se do českých zemí ještě dvakrát vrátila. V Plzni už ale nenapáchala takové škody jako v roce 1832.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
