středa 1. prosince 2021 Iva

Uznávaní veterináři, léčitelé a lidoví mágové. Pastýři zastávali hned několik důležitých pozic

K životu na venkově neodmyslitelně patřili pastýři. Jejich funkce ovšem zdaleka neobnášela jen hnát dobytek na pastvu a starat se o něj. Trávili mnoho času v přírodě, a tak se rychle stali zdatnými bylinkáři, léčiteli a lidé dokonce věřili, že mají moc ovládnout počasí a odehnat blížící se přírodní katastrofy. K tomu jim sloužila i řada artefaktů, jako byla trouba na mračna nebo hromový kámen.

Pastýři byli obecní zaměstnanci, kterým se také říkalo “obecní slouhové“. Z toho ostatně také plyne, co všechno měli za úkol. V některých obcích měli i úlohu hlídače, ponocného, dělali převozníky, mohli vybírat mýto a podobně.

„K tomu pasení měli také pomocníky, například vepře pásl takzvaný “sviňáček“, ovce naopak "ovčák". Mívali na základě kontraktu s obcí i určitá práva. Měli nárok na pastoušku, kde žili se svojí rodinou, starali se o obecního býka či plemenného vepře. Vypláceni bývali nejčastěji na svatého Martina a mezi jejich práva patřilo také vybírat v příslušné dny v roce mezi hospodáři koledu.  Vedle pastýřů na obcích působili také další obecní zaměstnanci, jako například učitelé nebo kováři, kteří měli obdobně zasmluvněné výhody,“ popisuje Michal Chmelenský, vedoucí Národopisného muzea Plzeňska, které je pobočku Západočeského muzea v Plzni.

Druhý den po Filipojakubské noci se většinou konaly také první pastvy. S tím byl spjatý obřad, kdy pastýř musel obejít všechny hospodáře, se kterými měl vyhánění zasmluvněno.  

„Musel prohlédnout fyzický stav zvířat, musel jim ztupit rohy, aby si venku zvířata neublížila. Měl velkou výhodu, že když přišel do obce handlíř, tak pastýř věděl všechno o každém kusu dobytka a dokázal ho nasměrovat a doporučit, kam zaměřit svou pozornost. Z toho mu často také plynula drobná odměna,“ vysvětluje Chmelenský.

Po zimě byla zvířata odvyklá stádu a pohybu ve volném prostoru. Na první vyhánění tak chodívaly spolu s pastýřem také děvečky, které mu pomáhaly stádo zvládnout. Zpravidla v neděli po prvním vyhánění si pak v místním hostinci uspořádaly společně vlastní muziku. Říkalo se jí "kravská muzika" a děvečky tak mnohdy zdar prvního vyhánění náležitě oslavily.

„S příchodem jara si začal pastýř dávat dohromady vše, co k výkonu svého povolání potřeboval. Opatřil si "správně rostlou" pastýřskou hůl, neboli "lohovici", "břinkovici" či "břinkovku". Musel si také nově vyrobit, či opravit ten nejznámější pastýřský atribut, což je pastýřská trouba. Ta se obvykle zhotovovala z kmínku smrčku. Podle jiného technologického postupu naopak z jalovcového kmene. V některých případech byla pastýřská trouba opatřena jednoduchým soustruženým dřevěným nátrubkem. V pozdějších dobách nasazovali mosazný nátrubek nebo měli již mosaznou hornu,“ vysvětluje vedoucí muzea.

Známý výrobce hudebních nástrojů, především pak chodských dud, Ing. Jaromír Konrady pro muzeum zhotovil v letech 2016 a 2020 dvě zcela nové pastýřské trouby. V prvním případě bylo použito smrkového kmínku, v druhém případě kmene jalovcového kmene, ovinutého třešňovou kůrou.

Díky své profesi byli pastýři většinou dobří veterináři a velmi často plnili také úlohu lidových léčitelů a bylinkářů. V některých případech prováděli také úkony, které je možné zařadit do kategorie “lidové magie". Kupříkladu při prvním vyhánění bylo důležité, aby stádo drželo pohromadě. Rituál pak spočíval v tom, že se udělal kruh na poli, který se pokropil svěcenou vodou, do něhož se zvířata zahnala. Věřilo se, že to zajistí zdárný průběh sezony,“ popisuje Chmelenský.

Dnes už velmi morbidně působí zakopávání mrtvých štěňat či koťat, která se pochovávala takzvaně "do kříže" hlavičkami k sobě. „Tady můžeme hledat symboliku nevinnosti, která má tu sílu stádo ochránit,“ dává do souvislosti Chmelenský.

Měli moc ovládnout počasí?

Ve sbírkách Národopisného muzea Plzeňska se ještě z 80. letech 19. století nacházejí doklady o tom, v jaké "nadpřirozené schopnosti" pastýřů lidé v minulosti věřili. Připisovala se jim především schopnost předpovídat počasí, či ho dokonce aktivně ovlivňovat ve svůj prospěch a prospěch celé obce.

Zatímco předpovídání počasí z nejrůznějších příročních úkazů, ke kterým patří rosení kamenů v době vlhka, či rychlost šíření zvuku v krajině, některé pastýřské dovednosti a schopnosti patří již do oblasti lidové magie.

 „Co se dá vysvětlit komplikovanějším způsobem je jejich údajná schopnost počasí přímo ovlivnit. Kromě pastýřské trouby byli vybaveni také jinými “lidově magickými předměty.“ Jedním z nich byl hromový kámen, což mohl být kupř. prehistorický sekeromlat či jinak opracovaný kámen zašpičatělého tvaru. Věřívalo se, že takový kámen, nalezený kupř. při orbě na poli je hrotem blesku, který spadl z nebe na zem, a který dokáže před úderem blesku a obecně nepřízní počasí ochránit", říká Chmelenský.

Prehistorický sekeromlat, takzvaný "hromový kámen".

Dalším zvykoslovným předmětem byla trouba na mračna z mořské lastury. Když pastýř viděl nebo věděl, odkud přijdou mraky, troubil tím směrem, aby je "odehnal". Zároveň takto měl déšť naopak i přivolávat, pokud krajinu sužovalo sucho.

Úkolem pastýřů bývalo často také zvonění klekání, hran či na ohlášení požárů a dalších pohrom, plnili tak úlohu obecních zvoníků. Bylo to právě zvonění na zvony ve zvonicích, kaplích či kostelech, které mělo živelné pohromy nejen ohlásit, ale také odvrátit.

„V národopisných sběrech máme popsanou praxi několika pastýřů z Plzeňska, kteří (podle vyprávění pamětníků) zvonívali před blížícími se bouřemi a krupobitím zvláštním a specifickým způsobem ve snaze takové katastrofy odvrátit. Když se valila mračna, běžel pastýř ke zvoničce a začal zvonit a zvonil tak dlouho až mračna odehnal. Pamětníci takové situace popisovali také tak, že se se pastýř s mračny přímo "přetahoval" a prostřednictvím zvonění s mračny "zápasil". Někteří svědci zaznamenali také skutečnost, že i samo lano elektrizovalo a pastýři s bouřkami "zápasili" do vyčerpání. Taková vyprávění se dají interpretovat různými způsoby, nám však nepřísluší je hodnotit,“ říká Chmelenský.

Současně s tím dodává, že pastýřské řemeslo nebývalo praktikováno pouze ve venkovských oblastech (kupříkladu na Podbrdsku), ale také v samotné Plzni a nejbližším okolí. Ostatně sám Gerlachovský dům, v jehož prostorách dnes Národopisné muzeum Plzeňska sídlí byl typickým měšťanským hospodářským domem, vybaveným v zadním traktu maštalemi pro dobytek a v podkroví sýpkou. 

„I na Plzeňsku byl tak fenomén pastýřství značně rozšířen. V etnografických sbírkách našeho muzea se nachází nejen trouby na mračna, hromové kameny, ale také několik pastýřských bičů i ponocenské trouby. To všechno bude, jak věříme, součástí nové stálé expozice Národopisného muzea Plzeňska, která se návštěvníkům zpřístupní na přelomu let 2023 a 2024,“ říká závěrem Michal Chmelenský.

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Štítky historička, historie, Národopisné muzeum

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.