Představte si, že žijete v roce 1835. Během chladné noci 6. února se nad Plzeň přiženou velká temná mračna. Blesk rozčísne oblohu a ozve se hlasité zahřmění. V tu chvíli se na věži kostela svatého Bartoloměje objevuje první malý plamínek. Nikdo neví, co má dělat a davy lidí jen bezmocně přihlížejí, jak plameny pomalu pohlcují dominantu plzeňského náměstí.
„Mezi 5. a 6. minutou po třetí hodině následovaly rychle po sobě dvě strašlivé hromové rány, z čehož mnozí na nějaký neobyčejný úkaz přírodní soudili, ano silné otřesení domů vzbudilo obavu, že jest zemětřesení. Čirá tma pokrývala zemi,“ tak popisuje událost Martin Hruška v Knize pamětní královského krajského města Plzně.
Díky tomuto barvitému popisu můžeme i dnes minutu po minutě sledovat události z onoho dne i počítání Plzeňanů. Požáru v nejhořejší špičce věže si nevšiml zprvu ani věžný. Až o třičtvrtě hodiny později bil na poplach strážník, který hlídkoval před budovou radnice.
„Dlouho se vůbec nevědělo, co vlastně dělat. I v dnešní době by bylo náročné hasit takový požár a teď si představte temnou noc února 1835, kdy pouliční osvětlení obstarávalo pouze několik olejových lamp a největším zdrojem světla byl samotný požár. Byly tam samozřejmě pokusy, jak oheň zkrotit, například odříznout špičku, aby to spadlo dolů, ale neměli k tomu patřičné vybavení,“ popisuje Tomáš Bernhardt, kurátor sbírek Národopisného muzea Plzeňska, které je pobočkou Západočeského muzea v Plzni.
Olej na plátně, obraz namalovaný pravděpodobně plzeňskou malířkou Marií Staubmannovou je sice hodně temný a málo zřetelný, ale dobře ilustruje, jak to asi opravdu vypadalo, když jediným pořádným zdrojem světla byl samotný požárAž nad ránem se hašení ujali vojáci 35. pěšího pluku, kterým se tenkrát říkalo „pluk barona Fleischera“. Několik odvážných důstojníků a tesařů vylezlo na střechu kostela.
„Rozebrali kus střechy nad sakristií, tam vztyčili žebřík a po něm vylezli na střechu, kde začali zabraňovat tomu, aby se požár nešířil dál. S hašením se nic moc dělat nedalo,“ komentuje Bernhardt.
Pomalu rozebrali střechu, rozřezali hořící latě a tím i zachránili okolní domy, neboť zároveň foukal i silný vítr. Zatímco pracovali na střeše, na přední straně u kůru už byl připravený budoucí purkmistr František Vanka.
„A to byl další problém. Z věže se dalo dojít na kůr dveřmi, který už doutnaly. Vanka a další měšťané tam dopravili hnůj, kterým vycpali dveřní otvor, který prolévali vodou. V půl deváté ráno ale spadly zvony a následný tlak dveře vyrazil a odmrštil zasahující muže,“ líčí kurátor.
V obrovském žáru pak cihlami vzniklou díru zazdili a tím zachránili kůr i vzácné varhany před zkázou. Samotná dřevěná konstrukce ale bezezbytku shořela. Kvůli dohašování a vyklízení se musel zbourat kus zdi směrem od radnice. Jelikož nikdo nevěděl, zda kostel celý nelehne popolem, přestěhovala se plzeňská madona k Františkánům. Ostatní cennosti ať už nádoby nebo obrazy byly zatím v domech u měšťanů.
Požár v roce 1835 nebyl prvním, který pozměnil podobu Bartoloměje. Už ve 20. letech 16. století při sérii požárů lehla popelem černá věž.
Vizualizace architekta Jana Soukupa
„Po požáru, o kterém se tu bavíme, byl kostel provizorně zastřešen. Problém, který trvá až do dneška je ten, že ta původní dřevěná konstrukce byla vystavěna nezávisle na tom okolním zdivu. Když se nahoře zvonilo, tak se sice chvěla konstrukce, ale nepřenášelo se to na zdivo. Když pak stavěli znovu, tak už ty trámy ukotvili do zdi a když se dnes zvoní, tak se otřásá celá konstrukce,“ říká Bernhardt.
Období, kterému se také říká biedermeier, nebylo pro české země příliš vzrušující. Žádné převratné události, politické změny, zkrátka klid. I proto se stal velký požár v Plzni pamětihodnou událostí, však se na ni přišla podívat skoro celá Plzeň.
"Přese všechnu zhoubu strašlivého ohně v čiré temnotě noční poskytoval požár vysoké věže této pohled v hrůzně vznešený. Mnohý Plzeňan, který byl svědkem tohoto divadla, posud vypravuje s nadšením o tomto požáru svým mladším spoluobčanům." (M.Hruška Kniha pamětní král. krajského města Plzně)
Výřez z vzorníku výšivek Františky Morgensäulerové, dcery místního tiskaře
„Téma požáru bylo častým motivem na výšivkách, tématem řady obrazů a také o rok později plzeňský profesor Josef Vojtěch Sedláček sepsal báseň Věž plzeňská v plamenech, která opět na titulní straně měla hořící kostel. Byla to velká událost, která se vepsala do paměti města,“ dodal Bernhardt.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
