Do celého světa se vyvážely luxusní pozlacené gramofonové jehly z továrny slavného plzeňského průmyslníka

Ve dvacátých letech minulého století nastala nová doba a lidé se chtěli bavit. Hudba a tanec dostávaly stále více prostoru ve volném čase. Na trhu se objevil nový hit - gramofon. „Gramofony pro všechny, co chtějí žít naplno," tak zněly četné dobové reklamy. Desky, vycházející v desetitisícových nákladech, potřebovaly kvalitní ocelové gramofonové jehly. V roce 1927 Semlerova továrna ve Vochově u Plzně zachytila moderní trend a začala žádané jehly vyrábět. Nahrazovala zahraniční dovoz a dělala to skvěle. Vochovské gramofonové jehly značky SEM měly špičkovou kvalitu a úspěch jim zaručily také dokonale provedené reklamní krabičky všech možných tvarů v působivém barevném provedení s atraktivními obrázky.

Pozlacené jehly v přepychových krabičkách se po čase staly dokonce objekty sběratelské vášně mnohých obdivovatelů krásných věcí. Přicházely objednávky ze Španělská, Francie či Německa. Inženýr Oskar Semler byl obratný obchodník a také velice schopný vynálezce, který zkvalitnil výrobu jehel. Patentní úřad Československé republiky udělil Oskarovi několik patentů, třeba na třídění jehel podle ostrosti hrotů.

Gramofonové jehly vyvážela vochovská továrna do celého světa s velikým úspěchem. Jen v Egyptě se jim nedařilo. Dlouho bádal pan Semler, co za tím může být. Nakonec na to přišel. Slovo SEM, pod kterým slavily vochovské jehly celosvětový úspěch, znamenalo v místním jazyce trus nebo v horší verzi lejno. Jazykové nedorozumění se obratem napravilo a do Egypta putovaly krabičky s gramofonovými jehlami pod názvem Princ Fuad. Obchodníci z exotických zemí byli vychytralí, často žádali více vzorů, tedy plných krabiček jehel, zdarma. Prý aby zákazníkům mohli ukázat, jak kvalitní zboží nabízejí. Tito obchodníci si však ukázkové zboží nechávali pro vlastní obchodní podnikání a s obrovským ziskem je rozprodávali.

Vedle gramofonových jehel ovšem Semlerova rodina vyráběla také dráty (špice) pro motorová a jízdní kola i pro různé typy automobilů. Nabízela i klavírní struny, vázací dráty, ostnaté dráty, pletivové ploty, hřebíky, drátěnky do postelí i pružinové matrace. Dále Semlerové produkovali drobné zboží pro domácnosti. Populárním sortimentem byly zavírací špendlíky větších rozměrů a různých tvarů. Vyvážely se do Afriky, kde sloužily místním domorodcům jako peněženky na mince, které měly uprostřed otvor. V reklamním katalogu firmy byly i velmi populární vánoční prskavky.

Semlerovi v Plzni vlastnili dům na dnešní Klatovské 19. Firma tam měla kanceláře a bydlel tam Hugo Semler s rodinou. V roce 1930 pobýval v Plzni známý architekt Adolf Loos, který brzy zařadil mezi své zákazníky i Semlery. Výsledkem spolupráce byla nejprve přestavba dámského pokoje v domě na Klatovské třídě. Oskar Semler koupil zahradní bytový dům na Klatovské třídě 110. A v roce 1932 požádal Adolfa Loose o vypracování projektu na velkorysou adaptaci bytu. V průběhu prací ale Loos zemřel a dokončení projekčních prací se ujal jeho žák a spolupracovník architekt Heinrich Kulka.

Výsledkem přestavby je luxusní rezidence, patřící k nejmodernějším funkcionalistickým interiérům tehdejší doby. Rezidence proslula zejména díky „raumplanu.“ Jednotlivé místnosti v bytě jsou rozdílně vysoké, navíc i navzájem výškově posunuté do mnoha úrovní a mezi sebou důmyslně propojené schodišti. Člověk najednou vyjde o patro výš, aniž by si toho všiml. Obdivovat ji mohou dodnes milovníci architektury. Dům je v majetku Plzeňského kraje a nyní ho spravuje Západočeská galerie. První část bytu Oskara Semlera byla zpřístupněna návštěvníkům v listopadu 2015.

Zlé časy nastaly pro rodinu velmi bohatých plzeňských továrníků v roce 1938. Po odstoupení pohraničí v roce 1938 se hlavní továrna bratří Semlerových u Vochova ocitla za československo – německými hranicemi. Semlerové v roce 1939 nuceně svoji firmu Pražské železářské společnosti. Rodina měla židovský původ, proto musela především myslet v nových společenských pořádcích především na záchranu života. Za složitých okolností Hugo a jeho žena Lili uprchli přes Švýcarsko na Kubu a později se dostali do Kanady. Tam Hugo založil úspěšnou firmu v podnikání se dřevem. Oskarova rodina utekla do Austrálie, kde také Oskar v roce 1961 zemřel. Vochovská továrna byla po druhé světové válce byla znárodněna.