V jediném dni se změnil celý můj život, říká Marta. Před válkou utekla do Plzně, teď studuje na univerzitě
Myslela, že s maminkou zůstane v Čechách jen na pár týdnů, teď už tu Marta žije už třetím rokem. Aktuálně studuje na Západočeské univerzitě v Plzni (ZČU) a doufá, že se jednou vrátí domů. Na ZČU bylo k poslednímu září 2024 zapsáno 252 ukrajinských studentů. Jedná se jak o ty, kteří zde byli ještě před válkou, tak o ty, kteří přišli do Česka až v jejím důsledku. To je i případ Ivana, který je tu sám. Rodiče zůstali doma a starají se o babi s dědou. Kolem domu jim přitom stále létají nepřátelské střely.
„V jediném dni se změnil celý můj život. Plánovala jsem si ho úplně jinak. S maminkou jsme si myslely, že tady v Čechách u příbuzných zůstaneme jen několik týdnů. A už to jsou tři roky," uvedla Marta Les, studentka druhého ročníku Fakulty ekonomické. Stejnou fakultu navštěvuje také Ivan Ivanov.
„Já jsem tady teď úplně sám. Tátu jsem neviděl přes dva roky a maminku s mladším bratrem zhruba rok. Původně sem se mnou přijeli, ale jelikož mám na Ukrajině ještě prarodiče, o které je nutné se starat, vrátili se zpět na Ukrajinu. Jsou v pořádku, ale létá to tam. Před pár týdny minula střela náš panelák o 500 metrů," popisuje Ivan. „Stýská se mi, ale rodičům musím dokázat, že to tady zvládnu, že je vše v pořádku," doplnil.
Kromě studentů eviduje univerzita také 12 zaměstnanců ukrajinské národnosti. Jednou z nich je vyučující angličtiny na Ústavu jazykové přípravy Natalia Postoiuk. ZČU pomáhá Ukrajincům od začátku války s ubytováním i s výukou češtiny.
Naučit se česky byla obrovská výzva
„Chtěla jsem se česky naučit rychle, ale zase tak rychle to nešlo," přiznala se smíchem Natalia a dodala, že ukrajinština a čeština jsou si v mnohém podobné. „Například takové koncovky, ty se ještě pořád učím,“ doplnila. Zájemci mohli na ZČU využít třeba Letní jazykovou školu a procvičovat si češtinu několik hodin denně. „Na začátku jsem uměl říct jen dobrý den a děkuji. Absolvoval jsem na ZČU letní kurz, který trval zhruba tři měsíce, a k tomu jsem se vzdělával sám ve volných chvílích." doplnil Ivan.
„Po příchodu na ZČU jsem se cítila jako maličký mravenec. Na první přednášce ve velké posluchárně, kde mluvil jeden student přes druhého, a já jsem jim skoro nic nerozuměla, to bylo trochu děsivé. Ale teď jsem v pohodě, jsou tu perfektní vyučující," pochvaluje si Marta. Na rozdíl od některých svých jiných krajanů nemá s Čechy negativní zkušenosti. „Jsou přátelští a laskaví, to je pro mě nejdůležitější. Každý člověk tady v Plzni se usmívá a chce pomoct, udělat něco dobrého. Mám ráda Plzeň a její vliv na mě. Například architektura v Plzni je velice podobná té v mém rodném městě - Lvově. Cítím se tady pohodlně. Není tu moc lidí, ani málo, prostě tak akorát," řekla. Ivan zase uvedl, že má na Plzni nejraději právě univerzitu.
K návratu domů se staví různě. „Je pravda, že jsem tady tak trochu zakořenila a chtěla bych v ČR zůstat, když bude ta možnost. Moje dvě děti to tady mají rády, našly si zde kamarády a líbí se jim tu," řekla Natalia. Studentka Marta by se jednoho dne chtěla vrátit domů: „Domov je domov a vždycky tady budu tak trochu cizí, jak co se týče mentality, tak přízvuku. Ale mám ráda Česko a jednou bych mu chtěla za to, že jsem tu měla možnost studovat, nějak poděkovat. Byla bych šťastná, kdybych v budoucnu mohla nějakým způsobem propojit Ukrajinu a Čechy v rámci mého zaměstnání," uvažuje Marta. „Plzeň je už za ty tři roky mým druhým domovem. Mám pocit, že sem patřím. Studuji tady a pracuji, nechtělo by se mi to opouštět. Na druhou stranu - na Ukrajině mám rodinu. Je to těžké,“ uzavřel Ivan.
