Na hollywoodský trhák by vydal život Zdenky Fantlové z Rokycan, která jako jediná z židovské rodiny přežila holokaust a nakonec se dožila 100 let. Prošla několika koncentračními tábory včetně Osvětimi i pochodem smrti. Při jednom transportu, který projížděl shodou okolností městem, kde předtím žila se Zdence podařilo z vlaku vyhodit slavný moták. Ten se zázračně dostal k adresátům a dodnes se uchoval. U příležitosti prvního výročí úmrtí Zdenky Fantlové teď město Rokycany položilo tři kameny zmizelých, věnované rodině Fantlových.
Betonové kostky s mosaznou cedulkou nazývané Stolpersteine jsou věnovány Else, matce Zdenky Fantlové a jejím sourozencům Lýdii a Jiřímu. Jedná se o první kameny zmizelých v Rokycanech, které jsou umístěny před domem Jiráskova ulice č. p. 1, kde rodina žila a odkud její členové nastoupili do transportu.
Z rodiny Fantlových přežila pouze Zdenka. „Osud jejího otce je neznámý, nenastoupil do židovského transportu, protože byl předtím zatčen za poslouchání zahraničního rozhlasu, byl vězněn na řadě míst, a nakonec byl převezen do koncentračního tábora Osvětim, ale do transportu nenastoupil z místa bydliště, proto dle pravidel kamenů zmizelých mu město nemůže osadit pamětní kámen. Elsa, Lýdia, Zdenka a Jiří Fantlovi nastoupili do transportu S dne 22. ledna 1942 z Plzně do Terezína, následně do transportu z Terezína do Osvětimi,“ připomněla Hana Hrachová, vedoucí Okresního archivu Rokycany, která vyhledala informace o rodině Fantlových.
Muzeum Dr. Bohuslava Horáka v Rokycanech má ve svých sbírkách jeden velmi cenný exponát související přímo se Zdenkou Fantlovou. Při transportu z koncentračního tábora Mauthausen jel vlak s vězni 19. února 1945 přes protektorátní území. Paní Zdena při pohledu ven začala poznávat okolí jejích rodných Rokycan a nakonec vlak zastavil na chvíli přímo na nádraží v Rokycanech. Zdenka se rozhodla pro velmi riskantní věc. „Vždy jsem u sebe měla maličký kousek tužky a našla jsem i kousek papíru. Na ten lísteček jsem napsala stručný vzkaz,“ vzpomínala Zdenka po dlouhých desetiletích na svůj odvážný kousek.
Na kousku papíru stálo: „Jedeme z Mauthausenu do Německa. Jsme zdrávi, jinak o nikom nic nevíme. Kdy se uvidíme? Pozdrav Zdena, Dula.“ Lístek se jí podařilo vyhodit z vlaku ven. Po odjezdu transportu si lístku u kolejí naštěstí všiml jeden pracovník nádraží. Vzkaz předal rodině Alfreda Fischera, jemuž byl adresovaný. Jednalo se o bývalého zaměstnance Zdenčina otce a zároveň to byl jeden z mála kontaktů, který jí v Rokycanech zbyl a na který si v ten okamžik vzpomněla. Nemohla samozřejmě vědět, že adresát byl v té době vězněn v Terezíně. Moták převzala jeho osmiletá dcera, která jej uložila a uchovala. Rodina pak lístek přechovávala dlouhá léta. Až později se podařilo zjistit, že jeho autorka stále ještě žije.
V roce 2005 se Zdenka Fantlová se svým vzkazem opět setkala a došlo k dojemnému předání lístečku, jenž paní Zdence předala dcera ženy, která moták zachránila. Zdenka Fantlová pak lístek předala do sbírek rokycanského muzea.
A jaký byl celý životní příběh rodačky z jihočeské Blatné, která mládí prožila v Rokycanech? Tam Zdenka Fantlová chodila na gymnázium. Kamarády ze školních lavic však musela kvůli svému židovskému původu opustit. Nadále se ale věnovala studiu angličtiny. Ani to však nevydrželo dlouho a čekal ji transport. Tehdy jednadvacetiletá Zdenka byla zamilovaná. Snoubenec ji před transportem dal jednoduchý prstýnek z kousku plechu. Právě ten si mladá dívka schovávala po celou dobu věznění, čímž velmi riskovala. Bylo to ale to jediné, co ji dávalo naději a sama přiznala, že právě díky tomu se ji podařilo přežít.
Na pochodech smrti prošla Zdenka půlkou Evropy až skončila v Bergen-Belsenu. Právě tam, na samotném sklonku války, onemocněla tyfem a byla na pokraji smrti. Na poslední chvíli ji našel britský voják a díky její znalosti angličtiny se ji podařilo i tentokrát přežít. O svém osudu napsala knihu s názvem Klid je síla, řek tatínek.
„Byl to šťastný život až do mých jedenadvaceti. Pak přišly těžké doby, byla jsem na gymnáziu, z gymnázia jsem byla vyloučená, protože byl nový zákon. Nastaly zlé doby. Čtyři roky koncentráku, Terezín, vymřelá, vybitá rodina, konec války a jsem úplně sama někde v cizí zemi, ve Švédsku jsem se dožila konce války, kterou jsem přežila šťastně a vlastně zcela zdravá. No a pak nastaly ty těžké doby co se životem, úplně sama z celé rodiny,“ vzpomínala Zdenka Fantlová při jedné ze svých návštěv v Rokycanech.
Ze Švédska se v roce 1949 přesunula do Austrálie. „Tam jsem založila divadelní společnost, hráli jsme české hry, bylo tam hodně českých příslušníku, takže jsme měli celý velký klub,“ popisovala. Za divadelní tvorbu dokonce získala i australského Oscara. Od roku 1969 žila v Anglii.
„Moc ráda na to vzpomínám a jsem vděčná, že jsem tam žila, že jsem to tehdy všecko přežila a nechávám po sobě dceru a knížku, kterou jsem o tom napsala tak, aby o tom byly nějaké vzpomínky, nějaké poznámky a vlastně jsem vděčná za všechny léta svého života, který jsem prožila v různých situacích, v dobrém i ve zlém,“ dodala Fantlová při vzpomínce na milované Rokycany.
Dlouhá životní pouť Zdenky Fantlové se nakonec uzavřela v Londýně. Až do své smrti 14. listopadu 2022 tam žila v domě naproti bytu, ve kterém se spřádaly plány slavné operace Antropoid a atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Za války v domu sídlila československá vojenská zpravodajská služba. Ze dvora Porchester Gate také pocházejí známé snímky Josefa Gabčíka a Jana Kubiše i členů dalších výsadků. Na snímcích se za jejich zády opakuje typická anglická cihlová zeď..
Foto Judita Berndorff, Adriana Jarošová, Jan Šašek,
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
Vážně jeli vlakem? V době, kdy už Německu chybělo takřka vše, od benzínu po vlakové soupravy k odvozu techniky ze západní fronty na východ, jeli vězni vlakem? A jak se dostala z Osvětimi do Rakouska, když šlo o vyhlazovací tábor, a měli tam tedy logicky všichni zemřít? O tužce a papírku - to je také zajímavá story... Nejsou ty vaše pohádky trochu přitažené za vlasy? :-D
