Jedenáctého listopadu, kdy slaví svátek Martin, se již tradičně pije svatomartinské víno, jí svatomartinská husa a očekává se první sníh. Jak to ale ve skutečnosti bylo se svatým Martinem? A proč by právě on měl přijet na bílém koni?
Svatý Martin (316 či 317 až 397) byl římský voják, poustevník a biskup v Tours. Patří mezi první nemučedníky, které církev označila za svaté a v římskokatolické církvi je považován za jednoho z nejznámějších svatých. Martin byl zakladatelem prvních kláštěrů ve Francii. Svou misijní činností obracel lidi na křesťanství. Je ale znám díky legendě, ve které se s žebrákem rozdělil o svůj plášť.
Podle legendy žil Martin svůj život skromně a svou víru prožíval i v armádě. Byl jiný než ostatní vojáci, a to dokazuje také symbolický čin, díky kterému je známý. Došlo k němu v roce 335 v Amiensu u jedné z městských bran. Ten večer bylo velmi mrazivo a Martin se tudy vracel do vojenského tábora. U brány jej oslovil žebrák a prosil o almužnu. Martin však u sebe neměl peníze ani jídlo, a tak jej napadlo, že se s žebrákem rozdělí o svůj plášť, který čepelí rozdělil napůl. Polovinu pláště hodil žebrákovi.
Legenda dále praví, že příští noc Martin spatřil Ježíše, který byl také oděn pouhou půlkou pláště. Poté uslyšel, jak Ježíš říká andělům: „Tímto pláštěm mě oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu.“ Tato Kristova slova znamenají to, co je napsánu v evangeliu: „Cokoli učiníš jednomu z mých nejmenších bratří, pro mě jsi učinil.“
Martin se po těchto událostech dal pokřtít, opustil armádu a začal sloužit Bohu. Odešel do Poitiers, kam ho přitahovala pověst biskupa Hilaria – ten byl následně jeho učitelem a velkým vzorem. Následně se vrátil do rodné Panonie, ze které poté uprchl do Itálie. Zde se odebral do ústraní a žil jako poustevník a po rozkolu v církvi se vydal zpět do Galie (dnešní Francie) a usadil se poblíž Poitiers v poustevně a věnoval se modlitbám a rozjímání. Postupně se kolem něj zformovala skupina křesťanů. Na tomto místě pak později vyrostl slavný benediktinský klášter v Ligugé. Martin se později stal knězem.
Později byl ve městě Tours vysvěcen na biskupa, ale žil pořád ve velmi skromných podmínkách. Dokonce místo biskupského paláce pobýval s několika mnichy před branami města v nuzných chatrčích. Z této poustevny pak vznikl významný klášter Marmoutier. Často se vydával na misie a stopy po jeho cestách najdeme téměř po celé Francii.
Svatému Martinovi je zasvěceno přes čtyři a půl tisíce kostelů a kaplí po celém světě. Nejvíce jich je ve Francii, a to 1500. V Praze je známá rotunda svatého Martina na Vyšehradě.
Martin se dožil úctyhodných osmdesáti let. Zemřel v roce 397 v Candes na jedné ze svých misijních cest, kdy byl již vyčerpaný a oslabený nemocí. Jeho tělo bylo převezno do Tours a k jeho tělu při pohřbu proudily davy lidí, u kterých byl velmi oblíbený. Tento slavnotní pohřeb se konal 11. listopadu, proto také v tento den slavíme jeho svátek.
Martinovy ostatky byly uloženy do krypty, nad níž byla postavena kaple a posléze i velkolepá bazilika. Velmi brzy se město Tours stalo oblíbeným poutním místem. V současnosti zde stojí bazilika sv. Martina z roku 1900. Za velkou relikvii je považován Martinův plášť, který byl uchováván v královském paláci v Paříži.
Svatý Martin žil velmi skromně a na bílém koni jistě nejezdil. Tato legenda vznikla velmi jednoduše, protože lidé si během let všimli, že vždy kolem svátku svatého Martina se začínají objevovat první vločky sněhu. Proto si propojili jeho jméno metaforicky právě s bílým koněm, který symbolizuje sněhové vločky.
Ke svatomartinské huse se vážou hned dvě legendy. Podle té první husy Martina příliš rušily při kázání, a tak je nechal za trest upéct. Podle druhé se Martin krátký čas ukýval mezi husami, protože ze skromnosti nechtěl být jmenován biskupem.
Ke svatému Martinovi se vážou také svatomartinská vína, kterými jsou označována první vína nového ročníku. Tato vína zrála pouhých několik týdnů a mají se vypít do Velikonoc, do kdy si uchovávají svou svěžest. Svatomartinská vína se otevírají 11. listopadu v 11 hodin a víno se nalévá vždy z lahve a nikoliv ze sudu.
Tradice Svatomartinského vína se po staletí vyvíjela zcela svébytným způsobem vycházejícím z koloritu českých zemí. Označení Svatomartinské víno ve spojitosti s vítáním nového vína se začalo užívat již na dvoře císaře Josefa II.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
