Byl to právě film podle románu Miroslava Švandrlíka, díky kterému si zámek Zelená Hora většina lidí spojí s legendárním snímkem Černí Baroni. Ti se teď díky nadšencům do kasáren opět vrátili. I se svými boubelatými vepři.
Miroslav Donutil na vojně nikdy nebyl, svou postavu šišlavého důstojníka založil na vyprávění svých kamarádů.
Boris Rösner, který hrál jednoho z vojáků základní služby, měl v době natáčení už 41 let.
Švandrlík společně se Z. Sirovým připravovali ještě druhý díl filmu, ale režisér bohužel v polovině příprav zemřel.
Čo bolo, to bolo… Major Terazky se svým šikem pétépáků vrací na zámek Zelená Hora. Zde se v roce 1992 natáčela hořká komedie o nelehkých osudech příslušníků Pomocného technického praporu. Místo bylo přitom skutečnými kasárnami, kde v letech 1951 až 1957 sídlil 1. technický prapor. Armáda měla zámek ve vlastnictví až do roku 1992. Vrátit ho do podoby jako při natáčení ikonického snímku se snaží Martin Lukeš.
„V hlavě jsem to měl deset let, ale vyšlo mi to až teď. Kdy jsme se domluvili s obcí Klášter. Mám k filmu i tomu místu osobní vztah, protože Zelená Hora patří k obci Klášter a v Klášteře se narodila moje máma, takže já jsem tady vyrůstal a jezdil k babičce na prázdniny a teď tady v Nepomuku žiji už 24 let,“ popisuje Martin Lukeš.
Spolu s přáteli začal zámek a jeho okolí vracet do stavu jako při natáčení. Na všem dělal nepřetržitě od 9. března. Výsledkem je výstava, která mapuje přesná místa, kde se pohybovali filmaři. Zároveň tu pořádají pravidelné promítání populárního filmu.
Až do konce srpna mohou zájemci na zámku i v jeho okolí potkat 70 fotografií. Lidé tak mohou místa porovnat a vzpomenout si i na řadu hlášek, která se k nim vážou.
„Také jsou tam televize, kde běží samozřejmě ukázky z jednotlivých scén. Udělali jsme tady i ten ráj socialistických vepřů, jsou tady čuníci. Takže je to všechno autentické. Všude jsou ta hesla tam, kde to bylo. Máme i hvězdu na Zelené Hoře, před kterou stál Terazky, pan Landovský. Kostel, tam samozřejmě nechybí ani Žižka s těžkým kulometem,“ vyjmenovává Lukeš.
Na zámek se zajel po letech podívat i Václav Vydra, který ztvárnil hraběte Šternberka. Rodu Šternberků patřil zámek přes dvě století. Vojín feudál se tak vlastně vrátil domů. „Pan Vydra byl hrozně nadšený a líbilo se mu to. Pan Vetchý se nemohl zahájení zúčastnit kvůli zdravotním problémům, ale lidi pozdravil alespoň na dálku. Ještě tu byla i paní Čížková, která hrála barmanku, takže samé kladné ohlasy.“ Uzavírá Lukeš. O samotném projektu a doprovodném programu se dočtete ZDE.
K žádnému natáčení by nikdy nedošlo, nebýt knižní předlohy z pera Miroslava Švandrlíka. Pro něj byla kniha doslova osudová. Černých baronů se prodal skoro milion výtisků, za komunismu šlo o nejrozšířenější samizdat. První kniha vyšla už na jaře 1969, tedy v době nastupující normalizace. Problémy pak měl jak Švandrlík, tak i nakladatelství Vysočina, které za nedlouho soudruzi zlikvidovali.
„Za komunistů jsem tu knihu četl asi sedmkrát v samizdatovém vydání napsaném na cyklostylu. To jsem tenkrát půjčil spoustě lidí a bohužel ho už nemám. První výtisk, co vyšel po revoluci mi už zůstal. Samotný film jsem viděl snad 30 krát,“ uvedl jeden z návštěvníků zámku.
Filmové zpracování z roku 1992 patří mezi nejúspěšnější filmy. Po roce 1989 šlo dokonce o jeden z prvních soukromých filmů v Československu. Na 14. československém festivalu filmové komedie v Novém Městě nad Metují zabodoval snímek hned ve třech kategoriích. A to v kategorii mužský herecký výkon Miroslava Donutila, Cena diváků a Zvláštní cena za nejodvážnější výkon pro režiséra snímku Zdeňka Sirového.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
