Velké uši, holá hlava a plandavý frak jsou nejvýraznějšími rysy, podle kterých dospělí i děti poznají jednu z nejslavnějších českých loutek, taťuldu Spejbla. Letos na podzim uplyne přesně sto let od chvíle, kdy se díky plzeňskému loutkáři Josefu Skupovi poprvé představil divákům.
5 věcí, které o Spejblovi možná nevíte:
Jeho křestní jméno je Josef. Podle vzpomínek Josefa Skupy vzniklo jméno zcela spontánně a už mu zůstalo. Pojmenování Spejbl nemá jasný původ, může jít o zkomoleninu výrazu bejbl, což v němčině znamená hlupák nebo popleta.
V prvním vystoupení po boku Kašpárka Spejbl vystupoval jako cvičenec na hrazdě.
Před vytvořením dvojice s Hurvínkem Spejbl vystřídal několik partnerů. Kromě Kašpárka to byl například šibal Seligmánek nebo pantáta Vočáhlo a dokonce i loutkový Švejk.
Za druhé světové války byl Josef Skupa zatčen a loutky Spejbla a Hurvínka skončily v trezoru gestapa. Po osvobození je američtí vojáci vyhodili na smetiště, odkud je zachránil plzeňský školák.
Spejblovo oblečení do plandavého fraku má podtrhovat jeho charakter maloměstského všeználka, který ale všechno poplete, což podtrhuje jeho obutí do dřeváků.
K symbolům plzeňského loutkářství však nepatří jen Spejbl, prostořeký Hurvínek nebo chytrolínka Mánička. Více než dvousetletá tradice loutkářství je ve městě stále živá a dodnes baví děti i dospělé, ať už pohádkovými příběhy, nebo zábavnými scénkami s narážkami na současné dění.
Historie plzeňského loutkářství sahá až na počátek devatenáctého století, kdy si diváci oblíbili představení kočovných loutkářů, mezi které patřil i Matěj Kopecký. Loutková představení se hrála v češtině a měla důležitou roli v době národního obrození. První stálé loutkové divadlo v Plzni se jmenovalo Škodovo a otevřelo se na konci devatenáctého století. V plzeňském Muzeu loutek, které je nyní uzavřené kvůli protikoronavirovým opatřením, mohou návštěvníci za běžných okolností vidět jeho zrekonstruovanou podobu vytvořenou přesně podle dobových negativů.
Na počátku dvacátého století se zrodila první hvězda plzeňské loutkové scény, Kašpárek přezdívaný „revoluční“, který svými kabaretními scénkami s politickým přesahem bavil především dospělé obecenstvo. Za první světové války nosila tato loutka kostým v československých barvách a podporovala národního ducha. Kašpárkovy štiplavé komentáře si odvážně dobíraly „pány z Vídně“ a legendární se stala scénka, při které Kašpárek symbolicky pochovával rakouského dvouhlavého orla měsíc před koncem války a s ním spojeným rozpadem monarchie.
Loutkovým divadlům se v Plzni dále dařilo a dva roky po skončení války se divákům poprvé představila postava Spejbla, kterou dnes poznávají lidé po celém světě. Na počátku měl Spejbl představovat hospodského žvanila, který všemu rozumí, a ve scénkách mu byl partnerem šprýmař Kašpárek. Přestože byl Spejbl mezi diváky oblíbený, teprve s příchodem Hurvínka dostala představení ty pravé grády a publikum se mohlo potrhat smíchy. Loutku Spejblova syna vyřezal jako překvapení další významný plzeňský loutkář Gustav Nosek.
Kromě divadelních vystoupení se Spejbl s Hurvínkem objevili také v rozhlase, na gramofonových deskách a v knihách. V roce 1930 Skupa v Plzni založil první profesionální loutkovou scénu v tehdejším Československu. Jeho jméno nese i festival loutkových a alternativních divadel Skupova Plzeň, jehož 34. ročník musel být letos zrušen.
Humorné scénky roztržitého otce a drzého syna baví děti i dnes. „Někdy je pro nás až překvapivé, ale radostné, že nejmladší návštěvníci postavy Spejbla a Hurvínka většinou znají. Znají také jejich kamarády Máničku a pejska Žeryka. Rodičům a prarodičům patří uznání, že své ratolesti učí o slávě a významu těchto původem plzeňských loutek,“ říká pedagožka Muzea loutek Plzeň Jana Košová.
V Plzni za běžných okolností funguje několik profesionálních loutkohereckých souborů, které uvádí díla od známých autorů a také vlastní tvorbu. Kromě toho existují ve městě a okolí desítky, možná i stovky, amatérských souborů. Od roku 1928 vystupuje plzeňský divadelní soubor V Boudě, jenž v představeních pracuje s historickými marionetami na nitích starými i sto let a zároveň se snaží zapojit i moderní a netradiční divadelní formy.
„Živý kontakt s publikem je pro nás velmi důležitý. Diváci reagují na vzniklé situace, my cítíme jejich odezvu a z toho máme radost. Naše loutkové divadlo převážně navštěvují děti ve věku od dvou do šesti let. Podle toho vybíráme pohádky, dbáme na to, aby hra měla spád, a vymýšlíme příběhy s loutkovými akcemi. Po skončení si děti mohou loutky prohlédnout v zákulisí. Vyzkoušejí jejich ovládání a rodiče si je rádi s loutkami fotografují,“ popsal principál divadla V Boudě Jiří Fiala, který se těší na obnovení představení po skončení protikoronavirových opatření.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
