Odumřelé smrky výrazně pomáhají k ozdravování šumavské krajiny postižené kůrovcem

Nejčerstvějším důkazem ozdravného procesu je návrat pstruhů obecných do jezera Laka. Přitom právě lesní porosty na hoře Plesná, která se nad jezerem tyčí, byly silně ovlivněny gradacemi kůrovce. První z nich, podpořená kyselými dešti, přišla v roce 1996, a protože se tu kůrovcem napadené smrky kácely, proředěný les se stal labilním. To zesílilo dopad vichřic v letech 1998 a 2003, ale nejvíce po orkánu Kyrill, který v roce 2007 vyvrátil velké plochy lesů. Z nich pak kolem roku 2010 gradoval kůrovec.

„Regenerace jezera se dala očekávat a to ze dvou základních důvodů. Jednak dlouhodobým poklesem emisí sloučenin síry a dusíku vypouštěné do atmosféry a za druhé odumřením a následnou přirozenou obnovou lesa v povodí. Možná to někomu zní divně, ale přirozený rozpad smrkového lesa a následná stejně přirozená obnova, jednoznačně napomohly regeneraci vody v jezeře,“ říká Jakub Hruška z České geologické služby a Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR, který chemizmus jezer a jejich okolí dlouhodobě sleduje.

„Návrat ryb do jezera Laka je vlastně jasným důkazem, že snižování emisí z elektráren a průmyslu mělo smysl, protože ryby ze šumavských jezer vymizely kvůli jejich okyselení. V kyselé vodě ryby žít nemohou, ale ani ne tak kvůli vlastní kyselosti, ale proto, že kyseliny z půd uvolňují hliník, který se vyplavuje do vod a následně se sráží rybám na žábrách a udusí je. A také zahubí nakladené jikry,“ vysvětluje Jakub Hruška.

Množství síry a dusíku napadající z atmosféry na zemský povrch se začalo na Šumavě výrazně snižovat už od konce 80. let minulého století. I přes zlepšení kvality atmosféry však půdy v povodí jezer zůstaly nadále kyselé, neboť těm trvá dlouho, než se zregenerují. Proto mělo i složení jezerní vody zpoždění za poklesem emisí a depozice.

Aby to nebylo jednoduché, do úspěšně nastartované regenerace jezera vstoupil rozpad lesa, který spustil orkán Kyrill v roce 2007. Z rozkládající se biomasy mrtvých stromů a půdy se začal uvolňovat dusík. Z něj se vytvořily dusičnany a kyselina dusičná, a ty natekly do jezera. Kyselina dusičná má na zhoršení kvality vod podobný dopad, jako kyselina sírová.

"Ale po zhruba deseti letech se tento nový zdroj dusíku v povodí vyčerpal a koncentrace dusičnanů klesly dokonce na nižší hodnoty než před úhynem lesa. Ani to není nic divného – nově rostoucí les totiž dusík potřebuje jako základní živinu, a bude nadále většinu sloučenin dusíku několik desetiletí spotřebovávat a vázat v biomase,“ tvrdí Jakub Hruška. Není to ale jenom Laka. Podobný proces ozdravení lze pozorovat třeba na Plešném jezeře.

Ozdravný proces můžeme sledovat i jinde. Tisíce ležících kmenů a vývratů mění mikroklima v dané oblasti a umožňují odrůstání obrovského množství mladých stromků. Nabízí útočiště široké škále organismů, čímž přispívají k zachování a dokonce i k zvýšení původní biodiverzity lesního ekosystému. Ležící kmeny a vývraty zadržují srážkovou vodu a zajišťují její lepší vsakování do půd. Postupně uvolňuji živiny, které za dvě století své existence nashromáždily ve svých kmenech.

Kmeny s kůrou obsahují přes 100 kilogramů čistého vápníku na jednom hektaru. S větvemi a jehličím je to téměř dvojnásobek. Tato zásoba pomohla k rychlé změně chemizmu půdních vod. Přechodně zvýšená půdní vlhkost pomohla například k udržení vydatnosti pramenů a jezerních přítoků v dobách sucha.

„Bezzásahovost se tak jednoznačně ukazuje jako velmi vhodnou a funkční cestou k uzdravení krajiny alespoň v národních parcích a v přírodních rezervacích,“ zakončuje ředitel Správy NP Šumava Pavel Hubený.