Archeologové z Plzně objevili v Kyrgyzstánu sedm sídlištních pahorků na Hedvábné stezce
Při výzkumné expedici do jižního Kyrgyzstánu nalezli archeologové Fakulty filozofické (FF) Západočeské univerzity v Plzni sedm sídlištních pahorků. Ty poskytují obraz o životě na známé euroasijské Hedvábné stezce od 1. tisíciletí před Kristem. Výzkum propojuje archeologii s geologií, pedologií, paleobotanikou a etnografií.
„Zaměřili jsme se na lokalitu Ak-Jar v podhůří Pamíru, kudy procházela jedna z hlavních větví starověké a středověké dálkové euroasijské Hedvábné stezky. V místě, kde cesta opouští úrodné Ferganské údolí a vstupuje do Alajských hor, jsme v nadmořské výšce 1300 m objevili stopy dávného osídlení z doby od 1. tisíciletí před Kristem, až do středověku a novověku,“ popisuje vedoucí katedry archeologie FF Pavel Vařeka. „Nalezli jsme sedm sídlištních pahorků, které vznikly dlouhodobým sídlením na jednom místě a ukládáním kulturních vrstev. Dosahují výšky několika metrů,“ upřesňuje.
Výzkum sídlištních pahorků přináší archeologům svědectví o životě na hedvábné stezce v době jejího největšího rozmachu. Odhaluje komplikované soužití usedlých populací a nomádů na rozhraní zemědělské krajiny a podhorských stepí. „Výpověď nalezených artefaktů dokládá prolínání vlivů kočovníků a kultur spojených se zemědělstvím. V svrchních vrstvách, tedy někdy na prahu středověku, odkryv odhalil zánikové horizonty. Jedná se o spáleniště a destrukce staveb, které mohou svědčit o násilném zániku sídel usedlých obyvatel,“ přibližuje Pavel Vařeka.
Ve středověku a novověku nahradili usedlou populaci nomádi. V létě pásli dobytek v Alajských horách, na zimu sestupovali se svými stády do podhůří a zkoumanou lokalitu využívali jako zimoviště. Na troskách starších sídel s hliněnou architekturou si budovali jednoduché přenosné příbytky – jurty,“ přibližuje Pavel Vařeka.
„Za válek na konci 19. století, kdy byl jižní Kyrgyzstán připojen k ruskému impériu, kočovníci přestali zimoviště využívat a před carskou armádou uprchli do hor. V dobách Sovětského svazu pak bylo nomádské obyvatelstvo nuceně usídlováno v nově budovaných ‚kolchozních‘ vesnicích, k nimž se řadí i dnešní Ak-Jar,“ doplňuje Pavel Vařeka poznatky z výzkumu nedávné minulosti. Mezioborově koncipovaný výzkum dokumentuje i způsob obživy místních komunit a proměňující se přírodní prostředí v průběhu více než dvou tisíciletí.
Archeologové z Plzně zkoumali i Šalamounovu horu
Jižní Kyrgyzstán nebyl cílem plzeňských archeologů poprvé. Už od roku 2018 se ve spolupráci s Národním historickým a archeologickým muzejním komplexem Sulejman-Too podílejí na dokumentaci archeologických památek v prostoru posvátné Šalamounovy hory, která je od roku 2009 zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. K úpatí Šalamounovy hory proto zamířili archeologové ZČU i letos.
„Archeologický průzkum této oblasti sice začal již ve druhé polovině minulého století, ale v posledních desetiletích stagnuje,“ připomíná Pavel Vařeka. Archeologové ZČU jsou tak jedni z prvních, kdo tuto významnou oblast, v níž se střetávaly nejrůznější kulturní vlivy, podrobněji zkoumají. Do oblasti se expedice vrátí v květnu 2022. V týmu budou zastoupeni také další experti z přírodovědných oborů.
