Ve volném čase jezdí na snowboardu, hraje tenis a zdolává rozhledny. Plzeňský biskup Tomáš Holub, který je známý svojí srdečností a otevřeností, se pro kněžskou službu rozhodl již v sedmnácti letech. Od začátku bral svoji cestu jako nabídku od Pána Boha.
Důležitý moment, kdy se Tomáš Holub rozhodl dát na kněžskou službu, byl jeden konkrétní okamžik. „U mě to byl třesk. Bylo mi sedmnáct let, po prodělané žloutence jsem nemohl sportovat, a protože mě nebavilo nic dělat, chodil jsem alespoň na vycházky. Procházel jsem se s naším kaplanem, který se mě zeptal, jestli uvažuju o tom stát se knězem,“ vypráví biskup. Dodává, že tuto otázku sice již předtím dostal mnohokrát, ale právě v tu chvíli ho udeřila zcela dramaticky. „Od té doby jsem měl pocit, že to je nabídka, kterou jsem dostal od Pána Boha. Buď na ni řeknu ano, nebo ne. Vím přesně, že k tomu došlo u jednoho stromu u Červeného Kostelce a od té doby už to byla jen následující cesta, která vedla a odvíjela se od toho, že jsem řekl „ano“, že si to umím představit. Nepociťoval jsem to jako svůj projekt, ale jako nabídku, kterou mi Pán Bůh dal, obrazně mi podal ruku a čekal, jestli si plácnu, nebo ne,“ říká plzeňský biskup Tomáš Holub.
Stal se tedy knězem a po určité době byl v roce 2016 vysvěcen na biskupa a přišel do Plzně. „Domníval jsem se, že kněžství bude mnohem méně vycházet s mými sportovními zálibami a s touhou žít docela obyčejný život. Ale jde to,“ vysvětluje Tomáš Holub. Protože byl také hlavním vojenským kaplanem, byl vtažený i do spousty politických záležitostí, o nichž si myslel, že když se stane knězem, bude se jich muset zříci. „Stejné je to s biskupováním, protože biskupování znamená, že člověk má nesmírně široký záběr věcí, za které má zodpovědnost, které má dělat. Od těch duchovních, pastoračních, přes organizační a manažerské až po věci politické a společenské a různě ovlivňující atmosféru například ve městě. To pro mě bylo velmi příjemné a zajímavé,“ vypráví otec biskup s tím, že tomu tak bylo i proto, že v Plzni tuto atmosféru předešlý biskup František Radkovský velmi otevřel, takže bylo na co navazovat. „Naopak nepříjemné nebo složité pro mě bylo zjištění, že když se člověk stane veřejnou osobou, je obtížnější navazovat velmi blízká lidská přátelství. Všechny vztahy jsou poznamenány tím, že když někam přijdu, tak nejsem jen Tomáš, ale biskup Tomáš, a to je docela velkou zátěží. Souvisí s tím i určitá ztráta soukromí,“ přiznává.
Potenciál diecéze vidí nejen ve vykonávání kněžských činností, ale také v lidství jako takovém. „Určitě nechci být tím, kdo věci udržuje, to ani nejde. Nechci být ani hrobníkem něčeho, co umírá. Jsem přesvědčený, že je velmi důležité, abychom my, jako lidé víry, měli „dvě nohy“. Tedy abychom na jedné straně konali to, co je očekáváno, aby kněží sloužili mše a starali se o potřebné lidi, ale na druhé straně abychom sami byli lidmi, kteří zde žijí, abychom měli své koníčky, záliby, normální život,“ míní Tomáš Holub. Podle něj tím ukazuje, že víra je něco, co patří do této společnosti, že dává prostor pro to, aby se člověk potkal s lidmi i mimo kostel a mimo tu oficiální rovinu. „To je velmi zásadní věc a zdá se mi, že zde se to daří, že zdejší církev ty dvě nohy má, že v mnoha zástupcích, kteří se k církvi hlásí, se právě toto děje. A to je moje priorita, aby zdejší církev byla takto budovaná,“ dodává.
Každý úsek biskupovi životní cesty ho něco naučil. Byl mimo jiné i hlavním kaplanem Armády České republiky. „Vnímám, že mě Hospodin protáhl různými situacemi právě proto, aby mě na službu biskupa připravil. Armáda mi pomohla se za prvé orientovat v organizačních záležitostech velké organizace, začlenit se do systémů, které očekávají nadstandardní výkon a jsou navázány na mnoho dalších věcí. Obhájit si svoje a zároveň si najít svůj vlastní prostor. Naučila mě také pohybovat se v politickém prostředí, což je pro biskupa velmi potřebné. Myslím, že mi také poskytla možnost, abych se zbavil různých iluzí. Abych se po uzavřenosti v náboženském světě byl schopen přirozeně pohybovat ve světě profánním, společenském, sportovním,“ říká Holub.
Sport má plzeňský biskup velmi rád. Jezdí na snowboardu, hrál volejbal a nyní se věnuje tenisu. „Mým sportem byl volejbal, který jsem hrál závodně dlouhá léta, naposledy ještě jako kaplan v Kutné Hoře. Ale protože to je kolektivní sport a člověk musí být součástí nějaké party, která se schází pravidelně, tak pro mě volejbal teď není moc reálný. Takže jsem přesedlal spíš na tenis,“ prozrazuje. Také je vášnivým sběratelem rozhleden v českých zemích a v okolí. „Lezu na ně, což mě velmi baví. V plzeňské diecézi je myslím už jen jedna nebo dvě rozhledny, které ve své sbírce nemám,“ říká otec biskup s úsměvem.
Nedávný adventní čas byl pro plzeňského biskupa po pracovní stránce nabitý. Po splnění svých pracovních povinností ale trávil otec biskup Vánoce se svou rodinou v Červeném Kostelci. Má čtyři sourozence a během svátků se celá rodina schází v hojném počtu. Společně prožívají krásné chvíle, včetně pohoštění, kdy pan biskup přebírá zodpovědnost za pečení vinných klobás.
S rodinou se účastní mše a navštěvují hrob svého tatínka. Pokud napadne sníh, vychutnává si běžky s přáteli. Na Silvestra se ale vrací zpět k pracovním povinnostem a slouží mši na závěr roku v katedrále sv. Bartoloměje.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
