Pondělí 3. března 2025 | Svátek má Kamil
Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Ve čtyřiašedesáti dobyl s Viktorii Plzeň mistrovský titul. O devět let později slavil se stejným týmem postup do čtvrtfinále Konferenční ligy. Nyní Miroslav Koubek bojuje ve třiasedmdesáti s mužstvem ze Štruncových sadů o vstupenku do čtvrtfinále Evropské ligy.
Vitální důchodce dělá na plzeňské lavičce opravdové zázraky. V Evropě už druhým rokem trumfuje kluby s mnohem vyšším rozpočtem. Včetně Sparty se Slavií. Pouť obou pražských „S“ už skončila, byť Trpišovského celek byl superpočítačem respektované analytické společnosti Opta zařazen mezi favority Evropské ligy, Koubek boys jedou dál. Proč?
Základem je, že trenér, i když má 73 křížků na krku, nezamrznul u fotbalu, který on sám viděl z brány, když chytal za pražskou Spartu. Dobře si uvědomuje, že vývoj ve sportu pádí obrovským tempem vpřed. On se fotbalovému expresu neustále snaží přizpůsobit. Hltá moderní trendy a veškeré novinky, včetně datové analytiky.
„Uvnitř se cítím pořád mlád a trénování mě pořád baví. To je hlavní motor – musí vás to bavit! Necítím vyhořelost. Že jsem po zápase víc unavený než dříve, je fakt. No tak si trošku víc odpočinu. Ale není tam syndrom vyhořelosti typu – zase mám vymýšlet trénink, mně to nebaví. Moje hlava se k tomu donutí a nedělá to s odporem. Uvnitř se cítím stejně, jako když jsem to dělal před dvaceti lety,“ zdůrazňuje sám Koubek.
Fotbalu se zcela obětuje. Ví, že kdyby podcenil sebemenší detail, vrátilo by se mu to okamžitě jako bumerang v podobě porážek. Konkurence totiž nespí. Kolik hodin prosedí u videa v rytmu tří zápasů týdně, nepočítá.
„Analyzování vlastního výkonu a hry soupeřů je největší žrout času. Když rozebírám zápas, samozřejmě se k něčemu vracím a přemýšlím, jak to udělali. Takže se nedívám jako fanoušek 90 minut, ale jeden zápas mi trvá třeba 2,5 hodiny. Vracím se, abych všemu přišel na kloub. Zároveň znám naše herní schéma, a tak přemýšlím, jak je na daného soupeře napasovat,“ líčí Koubek.
„Proti vyspělosti musíte použít trošku toho šalamounství. V minulé sezoně mi byla vyčítána jistá obezřetnost v zápasech s Fiorentinou, ale přispěli jsme dvěma remízami v normálním čase k bodům do koeficientu a dokonce k tomu klíčovému, který rozhodl o tom, že český mistr hraje příští podzim přímo základní část Ligy mistrů,“ připomíná.
Vyznává trenérský pragmatismus. Není Brian Priske, který vyrukoval se Spartou na Liverpool s otevřeným hledím, a i když schytal dva debakly podtržené jedenácti inkasovanými góly, pochvaloval si odvahu.
Koubek by tohle nikdy neudělal! Přijde mu to jako dobrovolný náraz hlavou do zdi.
Nemyslete si však, že neumí hráče naučit vysoký presink, i ten je ve viktoriánské výbavě. Kouč ovšem vždycky pečlivě zvažuje, jak taktické ingredience smíchat do co možná nejlepšího receptu na daného soupeře.
Jak vypadají jeho myšlenkové úvahy, pokud v Evropě narazí na větší kalibr?
„Na míči jsme horší než soupeři v Evropě. Dokonce i někteří Albánci nebo Kosované byli v dovednostech lepší. Ale my tomu čelíme, a musíme tomu čelit, organizací a nesmírným běžeckým úsilím. Naběháme velké množství kilometrů, daleko větší než soupeři. Pak se dá čelit jejich technické převaze. Ale ne vždy jde dělat presink po celém hřišti, protože, když to zkusíte proti nejlepším evropským celkům, můžete si naběhnout. Proti vyspělosti musíte použít trošku toho šalamounství,“ přemítá.
Nikdy nechtěl hrát pouze na náhodu a štěstí. Naopak všechny týmy, u kterých působil, měly organizaci hry.
„Jsem pedant na to, aby mužstvo hrálo vědomě v obou fázích hry. Aby byly jasně dané principy, struktury, vazby a řešení postupného útoku, rychlém protiútoku, výstavby hry a podobně,“ říká Koubek a pokračuje: „Výstavba hry se nám v Plzni zatím moc nedaří, protože kluci se pořád trošku bojí. Tak nám to zjednodušoval Tomáš Chorý. Teď už ho nemáme, takže se snažíme hrát jinak. Ale pořád se snažíme, aby to bylo vědomé. Totéž se týká obranné fáze. I v ní jsou jasně daná pravidla, která nechci zeširoka rozvádět, protože bych nechtěl napovídat soupeřům. Všechno je to však otázka nácviku. Není to tak, že jen přijdeme na hřiště a zahrajeme si. Neděláme cvičení pro cvičení, i střelecká cvičení dáváme do formy, aby to odpovídalo principům naší hry a typologii našich hráčů.“
Ve Štruncových sadech jsou před každým utkáním samozřejmostí speciální taktické tréninky.
„A někdy i 2x,“ doplňuje Koubek. „Pokud se hrajeme v neděli, jeden taktický trénink zařadím už v pátek. Může to být i selektivní – práce s obránci, práce s útočnými hráči. V sobotu na to naváže druhý, při kterém jsou dvě jedenáctky, z nichž jedna simuluje soupeře. A ladíme detaily týmové souhry na soupeře. Třeba první gól v Ostravě padl po vědomé akci – okamžitě po zisku odraženého míče startujeme dopředu.“
Jeho plusem je, že vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Umí si tedy dávat poznatky z fyziologie, psychologie a dalších vědních disciplín do souvislostí. Bez toho se v dnešním fotbale top trenéři neobejdou, neboť příprava mužstva se proměnila v regulérní vědu, ve které je nutné se správně orientovat.
„Pro hledání mého vlastního trenérského rukopisu byla velmi prospěšná angažmá v nižších soutěžích. Snažil jsem se nic nekopírovat a sledovat moderní fotbalové trendy. Našel jsem si svůj směr a filozofii,“ vzpomínal Koubek ve viktoriánském zápasovém bulletinu.
Postupně si vybudoval pověst nekompromisního tvrďáka, pro mnohé dokonce drába. Ano, tu a tam zajde pro ostřejší slovo, ale hlavně když se někdo nedrží jeho mantinelů. Je na tom něco špatného?
V zahraničí se také nikdo s nikým nemaže. Nedodržuješ klubové principy, pak tu nemůžeš být! Ostatně o dvojnásobné náročnosti v elitních zahraničních fotbalových organizacích slyšíme české legionáře vyprávět ihned po přestupu za západní kopečky.
Co trenérský doyen sám říká k nálepce nesmlouvavého rasa?
„Ano, jsem temperamentní, někdy dokážu zařvat. Ale řeči o tom, že jsem někomu někdy nadával, jsou nesmysly a sprostá lež. Že hráče dokážu sepsout, když si neplní věci, to dokážu. Ale ctím, aby hráč byl můj partner. Není však můj styl se hráčům podbízet, já tomu říkám jupíkovat. Chytat hráče okolo ramen a ptát se - Pepíku, co, ty na to - mi nesedí. Držím si odstup a snažím se být k hráčům profesionální a spravedlivý. Když vidím práci a výkonnost, nemám problém postavit šestnáctiletého hráče a dvaatřicetiletého posadit, když je to u něj obráceně. Snažím se být ten, který přesvědčí hráče, že by si ho mohli třeba i vážit. Když hráče trenér nepřesvědčí, neváží si ho. Určitě si nevyvolávám autoritu bezduchým řvaním. Po tom vůbec netoužím! Snažím se hráče přesvědčit informacemi.“
Že se mu to v Plzni daří, o tom není pochyb. Co ho vlastně žene pořád vpřed?
„No, mám rád tři body z ligy,“ usmívá se Koubek a dodává: „ A když se nám s Plzní podařilo neprohrát pětadvacet zápasů v Evropě v řadě, i to ve mně vytváří pocit, že moje práce má nějaký smysl. Ale nechci urazit kartu. Jsem pokorný a vím, že ve fotbale na každý klub přijde dřív nebo později slabší období. Takže to beru střední cestou - neblázním v euforii a nehroutím se, když se něco nepovede.“
To bude platit i v dvojzápase s Laziem Řím a v ligové honbě za druhým místem.
Chceš nám něco sdělit?Napiš nám
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
