Plzeňská zoo rozdává radost už celé jedno století. Dnes chová 7000 zvířat

Když se ohlédneme zpět, můžeme říct, že současná zoologická a botanická zahrada na Lochotíně není prvním zařízením svého druhu v Plzni. Už v zapomnění upadla plzeňská vivária, což byla jezírka s racky, labutěmi a dalšími opeřenci. Návštěvníci se kolem nich procházeli už kolem roku 1890, kdy tam vyrostly také voliéry pro sovy a sýčky. Exotické šelmy nebo slony mohli lidé obdivovat maximálně v cirkusech.

Zařízení, které už můžeme nazývat zoologickou zahradou, nadělil Plzeňanům v roce 1926 spolek Iris. Zahrada tehdy stála v Doudlevcích u řeky Radbuzy. Už tři měsíce po rozhodnutí, že zoo vznikne, tam byla akvária, tři voliéry s dravými ptáky, lišky a šakal. O rok později se zahrada rozšířila o srnčí ohradu a první dvě opice, konkrétně makaky.

Po válce zoo zažívala složité období. Návštěvníků nebylo moc, zahrada ležící u řeky se potýkala s následky velké vody a v únoru 1950 dokonce hrozilo, že nebudou peníze na zimní provoz ani na nákup krmiva pro zvířata. Zahrada, jejíž zakladatel spolek Iris byl v roce 1953 rozpuštěn, ale přežila. Už od 30. let se přitom uvažovalo o přestěhování do vhodnější lokality. Uvažovalo se o parku na Borech nebo o oblasti u jezírka na Košutce. Nakonec ale padla volba na Lochotín.

„Pamatuji si ještě původní. Vchod tam byl takovou podivnou brankou a pak se šlo dolů k řece. Vzpomínám si na velký skleník, kde byly rybičky a až u břehu stály klece. Více si samozřejmě pamatuji na návštěvy lochotínské zahrady, kdy mně bylo asi šest let,“ vzpomíná například v knize ZOO Plzeň 95 let současný ředitel zahrady Jiří Trávníček.  

Když v roce 1996 nastupoval do funkce ředitele, byl stav zahrady s tím dnešním naprosto nesrovnatelný. Zvířata pobývala za mřížemi v nevyhovujících prostorách a ani zázemí pro návštěvníky nebylo nejlepší.

„Tehdy jsem zahradě říkal prašivinec. Podmínky pro chov zvířat byly žalostné, měl jsem velké štěstí na spolupracovníky. Sháněl jsem podporu a peníze. Začátky byly těžké, ale zahrada se pomalu začala měnit,“ dodal Trávníček.

A změnila se poměrně radikálně. Zvířata už nekoukají na návštěvníky skrz mříže a mají dostatek volného pohybu i odpovídající prostředí. Expozice v zahradě jsou členěné podle světadílů a biotopů. V obrovské kolekci 1200 druhů živočichů jsou jednoznačnými hvězdami nosorožci indičtí i šimpanzí rodinka. Dnes tam funguje také DinoPark a k zahradě patří v centru města samostatná Akva Tera.

Jak se dostal plameňák na logo zahrady?

Erbovním zvířetem plzeňské zahrady je plameňák chilský. V roce 1998 tam pracovníci zahrady uměle odchovali jediného plameňáka jménem Kvakoš, a to z náhodně nalezeného vejce, které leželo mimo hnízdo v trávě. Jednalo se o cenný chovatelský úspěch a o důvod navíc, proč umístit plameňáka do loga zoo. K tomu došlo na přelomu 20. a 21. století. Od té doby je plameňák s plzeňskou zoo pevně spojen.

Pro plameňáka chilského jsou typickým znakem jeho šedé nohy se sytě růžovými klouby a černé zbarvení zobáku. Je jedním ze tří druhů jihoamerických plameňáků a vyskytuje se kolem alkalických a slaných jezer. Není neobvyklé, že se zdržuje i vysoko v horách.

Plameňák růžový je největším druhem plameňáka a je jediným, kterého je možné potkat i v Evropě. Má bílo-růžové peří, křídelní krovky jsou sytěji růžové, ruční a loketní letky černé, což je ale patrné jen za letu. Zobák je světle růžový s černou špičkou. Nohy jsou celé růžové.

Způsobem života se oba druhy od sebe neliší. Jde o pospolité ptáky, kteří tvoří obrovské kolonie.