Po pěti stoletích je znovu vcelku. Vědci dali dohromady středověký louskáček

Celých šestnáct generací čekal na svou obnovu, díky expertům z Plzně se dočkal. Polovinu historického louskáčku na ořechy objevili plzeňští archeologové už koncem minulého století. Až s pomocí moderních technologií se mu letos podařilo vrátit původní vzhled. Muzea ho vystaví příští rok.

Pozdně středověký louskáček je z měděné slitiny. Podle Josefa Hložka z katedry archeologie Fakulty filozofické ZČU pochází z Flander nebo oblasti německo-francouzského pomezí na přelomu 14. a 15. století. „Zdobí ho figurky loveckých psů a dravých ptáků. Na horní straně čelisti najdeme motiv lidské tváře s očima, nosem a širokými ústy, který byl velmi oblíbený od gotiky až po secesi. Nevelké čelisti dávají tušit, o kolik byly lískové oříšky ve středověku menší než dnes,“ popsal Hložek.

Odborníci z výzkumného centra RTI Fakulty strojní teď louskáčku pomocí 3D skenování a 3D tisku přidali druhou polovinu a po pěti stech letech mu tak vrátili původní podobu. Na obnově historického předmětu se podílel také student Fakulty strojní Václav Blábol. Příští rok končí inženýrské studium, zatím ale pracuje v laboratoři dílenské metrologie RTI, kde podobné repliky vytvářejí často. 

ZprávySkenování a pak 3D tisk, vědci vyrábějí dokonalé repliky archeologických nálezů

„U artefaktů je nejdůležitější zachycení tvaru, aby se podle podkladů mohla vytisknout co nejvěrnější replika. U strojírenských dílů se zase hodnotí přesné rozměry – vytváříme třeba repliky částí strojů, ke kterým chybí výkresy, dělali jsme například i mřížku do staršího typu auta, která už se nevyrábí, a podobně. Nemusí jít ale vždy jen o 3D tisk – někdy také podle naskenovaných dat obrábíme na CNC stroji,“ uvedl v rozhovoru pro INFO.zcu.

Princip skenováním historických předmětů a výrobních dílů se příliš neliší. „Nejdřív na něj potřebujeme dát referenční body, podle kterých se skenovací přístroj orientuje. Předmět se poté umístí do prostoru a oskenuje. Menší věci jsou hotové přibližně za deset minut, u složitějších dílů to může trvat i hodinu. V počítači tak vznikne síť bodů, která se dá ještě různým způsobem upravit. Můžeme třeba vymazat přebytečné části skenu, opravit díru, vyhladit nerovnosti a podobně. Poté digitální model posíláme do laboratoře virtuálního prototypingu, kde projde standardním procesem plastového 3D tisku – vytisknou ho, očistí od zbytkového prášku a pak ještě dočistí plastovým abrazivem, čímž se docílí jednolitého hladkého šedivého povrchu,“ prozradil.

V Západočeském muzeu v Plzni poté daný kus patinují, aby byl k nerozeznání od originálu.