Rodina historického šermíře vlastní malebný zámek se strašidly. Stále ho opravuje

Rozhovor a prohlídku zámku jsem si naplánoval s Adamem Jelínkem, synem Jana Jelínka. Jeho hlavní profesí je práce v plzeňském nakladatelství, které vydává učebnice. Specializuje se na digitální technologie a AI. Když má čas, odjíždí na rodinný zámek, kde připravuje různé akce a také provádí turisty. Když zaparkuji před zámkem a čekám na Adama Jelínka, vidím přes hradbu do zámecké zahrady, po které se prohání muž na historickém traktoru. O pět minut později se z něj vyklube majitel zámku Jan Jelínek a začne mi vyprávět, jak se stal zámeckým pánem.

Tak jak to tedy všechno začalo?
Jan Jelínek: Asi čtyři roky jsem objížděl Čechy a hledal místo pro svou dílnu. Vždy jsem si přál mít tvrz, zámeček nebo aspoň mlýn a tam vyrábět zbraně. Jednou jsem cestou z Klatov do Sušice špatně odbočil. A najednou jsem stál v neznámé obci před neznámým zámkem. Na něm byla cedule: „NA PRODEJ.“ Byl to osud. To bylo v roce 2008. Paní majitelce jsem hned zavolal, dala nám klíče, ať si to celé prohlédneme. A nakonec jsme se domluvili, že mi zámek prodá. Byla ráda, že zámek chci opravdu opravit. Byl samozřejmě v dezolátním stavu. Kamarád mi říkal, ať se na to vykašlu. Ale já jsem si řekl, že to nějak opravíme. A od té doby zámek také postupně opravujeme bez nějakých velkých dotací. Padly na to mé úspory, které jsem si ve světě vydělal historickým šermem. Peníze na opravy jdou z výnosů rodinné dílny na historické zbraně. Nepovažuji se za majitele, ale za dočasného správce památky, která je tu několik stovek let.

Čím se na zámku začínalo?
J. J.: Zvenku vypadal zámek celkem dobře. Jenže když pak do toho kopnete, zjistíte, že tohle je shnilé, tohle musí pryč... První velkou opravou byly střechy, to byl základ. Velký kus práce a náročné terénní úpravy se udělaly i na rozlehlé zahradě. To bylo asi to nejtěžší. Bylo tam obrovské množství hlíny a kamenů. Všechno se muselo odvézt. Od začátku jsem přesně věděl, co budu se zámkem dělat. Chtěl jsem zde vytvořit muzeum historického a scénického šermu, kterému jsem se celý život věnoval. A díky kterému jsem také objel celý svět. V hlavním sále tak vznikla rozsáhlá expozice, která mapuje celou bohatou historii českých skupin historického šermu. Na vzniku expozice se podíleli kamarádi šermíři. A ti se také podílejí na programu, který zde v létě máme pro veřejnost. Pro kluky jsme také na zámku opravili a zařídili čtyři pokoje, aby měli kde spát. Tyto pokoje mohou využívat během letní sezony i naši hosté. Zámek žije od května do září.

Adam Jelínek: Pořád také uvažujeme, že by se udělal pro naši rodinu jeden byt, který by byl vytápěný, aby se tady mohlo bydlet i přes zimu. Vzniknout by měl v horním patře. Jinak náš zámek využívají jako své zázemí a útočiště skupiny historického šermu. Mají tady svoji komnatu, pomáhají nám s pořádáním akcí a některé si pořádají sami. Velmi pěkné jsou třeba noční prohlídky zámku. Já provázím návštěvníky a oni dělají tu show v kostýmech. Konají se u nás různé středověké slavnosti, měli jsme tady už několik bitev, ale i několik divadelních představení. Nádherná zde byla velkolepá Noc na Karlštejně.

Máte na zámku originální černou kuchyni, kterou také využíváte?
A. J.: Původní záměr byl, že chceme obnovit černou kuchyni. Řekli jsme si ale, že tu kuchyni nechceme udělat jenom takovou jako expozici. Chtěli jsme ji udělat fakt funkční, což se podařilo. Kuchyni využíváme. Já osobně jsem se nadchl pro pečení chleba. Po několika pokusech a nezdarech už jsem si vychytal technologii. Na akce pečeme třeba i 20 bochníků chleba a pokaždé se všechno sní. Jednou jsme dělali benefici na podporu jednoho chlapce. A bochník se vydražil za 2 500 Kč. Pečeme klasický kmínový chléb, ale děláme i různé experimenty. Se škvarky, s cibulkou, zadělávaný se sádlem, ale už jsme zkoušeli i různé italské speciality, chléb plněný čedarem a papričkami, focacciu, pizzu a takové speciální placky z nekynutého těsta. Možná zde jednou budeme i vařit pivo...

Prý jsou na zámku dvě strašidla?
A. J.: Ano, máme tady Bílou paní a hlavně potom Šourala. Na zámku bydlela dcera správce, která se zamilovala do mlynáře, a rodičům se to nelíbilo. Chlapce poslali na vojnu a už se nevrátil. Dívka velmi smutnila a existují dvě verze, co se s ní stalo. Podle té pohádkovější legendy prý vstoupila do dutiny velké lípy, která dodnes stojí na okraji obce. Lípa dívku pohltila a od té doby potom po nocích z lípy vystupuje a chodí okolo zámku a po návsi. Podle druhé verze se zoufalá dívka vrhla do vodního příkopu u zámku, kde se utopila.

J. J.: Ale máme tady hlavně Šourala. Někdo tady v noci chodí po chodbách, šourá se, má asi takové těžké kožené boty. A je to hodně slyšet. Myslíme si, že to je otec té nešťastné dívky. Já tedy na strašidla nevěřím. Jednou jsem to slyšel. Myslel jsem si, že to jsou děti, tak jsem se připlížil, že na ně vybafnu. Když jsem vybafl, tak tam nikdo za rohem nebyl. A to chození okamžitě přestalo. Vlezl jsem do postele a zase to začalo. Úplně mě to tahalo za uši. Tak říkám, ať toho nechá, že chci spát. A přestalo to. A jednou, když tady kluci opravovali střechu, tak v noci spali. Jeden se probudil, když mu prý někdo položil ruku na rameno a řekl mu, ať jde přikrýt střechu, že mu do ní prší. Tak vyskočili ven a běželi to zakrýt. A právě v tu chvíli začalo pršet. Tak nám Šoural na zámku i pomáhá.

Co všechno u vás na zámku mohou návštěvníci vidět?
A. J.: Vedle už zmíněné středověké černé kuchyně zde máme také galerii, kde jsou výstavy obrazů. A potom je to především muzeum historického šermu se zbrojnicí a se spoustou dalších exponátů. U nás nečekejte „načančané“ komnaty za provazem. Tady si vystavenou zbroj i zbraně může každý vyzkoušet a potěžkat. K vidění je také několik brnění. Jedno z nich používal táta při svých vystoupeních se skupinou historického šermu. Máme zde například ukázku katovských mečů. Velkou pozornost budí i naše replika Svatováclavského meče s křišťálovou hlavicí. Chladné zbraně vyrábí tátova manufaktura Kovex Ars v Chomutově od roku 1991. Vyrábí nejen sběratelské a dekorativní zbraně, ale také nejkvalitnější zbraně pro boj a pro historický šerm. Meče z ní drželi v ruce například William, princ z Walesu, ale třeba i Arnold Schwarzenegger.

Vyrábí vaše firma i zbraně pro filmové produkce?
J. J.: My vyrábíme veškeré zbraně, které si usmyslíte, jsme schopni vyrobit cokoliv. A také funkční zbroj do bitev. Zbraně vyrábíme tradičními postupy tak, jak se to dělalo dříve. Dnes už to nikdo ve světě téměř neumí takto dělat. Devadesát procent našich výrobků prodáváme v zahraničí. A samozřejmě děláme zbraně i pro řadu filmových produkcí. I pro Pána prstenů jsme dělali zbraně. Ale pro potřeby filmařů se dělají originály ze železa třeba jen v počtu čtyř až pěti kusů. To jsou potom ty zbraně, které snímá kamera v detailu, se kterými se skutečně šermuje v těch hlavních záběrech zblízka. Většina filmových zbraní, které používá kompars a které jsou mimo hlavní záběry kamery, je z plastu. Je to lacinější, když jich potřebují třeba 1000. A hlavně se s nimi ti lidé nepomlátí, když nejsou z kovu. Ale vyrábíme také různé zbraně pro herní studia z jejich her, které potom prezentují na různých veletrzích, propagačních akcích a při setkáních s fanoušky.

Jak se dostal váš meč k princi Williamovi?
A. J.: To je hezký příběh, který spustil náš známý v Anglii, který se tam proslavil tím, že chodí oblečený v historické zbroji. Když měl princ William svatbu, tak se ten náš kamarád rozhodl, že podnikne takovou delší pěší pouť po Anglii v té zbroji a dojde na svatbu. Už dříve si od nás kupoval nějaké meče. A domluvil se s námi, že vyrobíme meč, který Williamovi na konci té cesty předá. Zapojil se do toho i Ústecký kraj, tehdejší hejtmanka připravila oficiální dopis s pečetí, byl to takový náš společný dar. Britská média si cesty toho našeho anglického kamaráda všimla a nakonec se dostal i s mečem až k princi Williamovi.

V zámecké zahradě máte spoustu soch, jak se k vám dostaly?
A. J.: Jejich autorem je akademický sochař Jaroslav Jelínek, ale není to žádný náš příbuzný. Je už bohužel po smrti. Podílel se hodně na rekonstrukci zámku. Sochy nám postupně přivážel ještě během svého života. Později už věděl, že je vážně nemocný. Chtěl, aby tady po něm něco zůstalo. Ještě sem doplníme dvě jeho další sochy. Díky těmto sochám se nám podařilo park oživit a propojit se zelení.

Kdo všechno z vaší rodiny se zapojuje do prací na zámku?
A. J.: Zapojuje se celá rodina. Musím ale ještě speciálně zmínit bratra Jana, který zde odvádí obrovský kus práce.