Všechno odstartovala sbírka fotografa a místního kronikáře, který stovky svých snímků daroval městu. Nebyl ale nikdo, kdo by měl čas vše roztřídit. Jenže pak přišla pandemie a času je najednou více než dost. Fotky začaly postupně plnit webové stránky Spáleného Poříčí. Stejně tak se vršila i jejich hromada v infocentru. Nyní jsou jich tisíce a představují život na jižním Plzeňsku ještě z dob, kdy fotoaparát byla velká vzácnost.
„Odstartovaly to hned dvě věci. Náš místní fotograf a historik Miroslav Tupý věnoval městu své sbírky fotografií, které roky shromažďoval. Fotil různé rekonstrukce, přestavby a další staré fotografie získával od lidí. Sbírka obsahovala ohromné množství dokumentů, ale protože jsme tu neměli dalšího pracovníka, který by se mohl třídění věnovat, tak byla sbírka umístěna v archivu. Pak přišel koronavirus a vše se od jara uzavřelo. Takže jsem si dala za úkol, že se do toho pustím," popisuje vedoucí infocentra Ivana Paseková.
Začala tedy s několikaměsíčním tříděním, skenováním i ukládáním na externí disky, aby se nic nemohlo ztratit. Každá fotografie je unikátní a představuje život v malém městě pohledem jeho obyvatel. Jsou zde snímky otužilců ze 70. letech, kteří se vrhali do ledových vod Hvížďalky. Stejně tak jsou zdokumentovány zimní radovánky, promenáda na náměstí v roce 1925 a mnohé další.
Snímky nedokumentují jen bezstarostný život místních obyvatel. Zde fotograf v roce 1968 zachytil okupační tanky
Z historických fotek brzy vznikl kalendář a ze zaprášených alb a krabic začali lidé nosit další a další snímky. I proto na webových stránkách města vznikla fotogalerie, aby se na ní mohl podívat opravdu každý.
„Ještě tam zdaleka nejsou všechny fotografie, ale každý den jich pár přidám. Spočítané to nemám, odhaduji, že jich je určitě před dva tisíce. Dokud máme zavřeno, tak jsem si dala za další úkol, abych je všechny spočítala. Je jich ale strašně moc,“ říká se smíchem Paseková.
Jelikož je místní, tak většinu lokalit na snímcích pozná a když neví, doptá se. Přesto je to někdy detektivní práce.
„V jednom starém novinovém článku jsem například narazila na informaci, že nad hřbitovní branou byly nápisy, které vítaly návštěvníky hřbitova. To mě zarazilo, protože co si pamatuji, tak tam žádné nápisy nebyly a ani místní lidé mi to nepotvrdili. Po čase jsem narazila na fotografii, kde jsou ty nápisy vidět. Takže jsem dala podnět na město a písmomalíř v loňském roce písmo obnovil. To mi udělalo obrovskou radost. Byl to zážitek,“ uvedla.
Vstup na starý hřbitov
Už přes 50 lidí přispělo svými snímky z rodinných alb a výzva infocentra stále trvá. Podmínkou rozhodně není, že by snímky musely být sto let staré. Velký úspěch mají i ty, kde se lidé mohou navzájem najít. Například školní snímky.
„Poslední měsíc třídím fotky na webu. Pořád to ale měním, například jsem měla fotky ze slavností Božího těla z roku 1957 a pak objevím další snímky a musím tu složku předělat. Je to takový velmi pohyblivý svátek. Další fotografie se budou jistě někdy hodit a v každém případě zůstanou jako poselství budoucím generacím,“ říká závěrem Paseková.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
