Na počest Památného dne sokolstva, vyvěsila plzeňská radnice 8. října sokolskou vlajku jako poctu všem členům a členkám Sokola, kteří během téměř 160 let existence spolku obětovali své životy boji za svobodu, demokracii a samostatnost. Jedním z nich byl i dědeček autora článku Josef Beneš, tehdejší místonáčelník Sokolské župy šumavské a jízdního Sokola, který zahynul v německé káznici.
„Dnešní moment je nejen připomenutím Památného dne sokolstva, ale především poukázáním na odvahu, statečnost a nezlomnost, tedy hodnot, které přineslo Masarykovské Československo. Proto si myslím, že by na budově plzeňské radnice, tedy ve městě Plzni, které bylo vždy spojeno s hodnotami svobody a demokracie, měla viset sokolská vlajka,“ uvedl primátor Martin Baxa (ODS).
Sokol dnes působí ve více než 1000 obcích v celé České republice, od velkých měst až po nejmenší obce. V sokolských oddílech se lidé mohou věnovat až 80 druhům výkonnostního sportu, nesoutěžnímu, všestrannému rozvoji svého těla i ducha, hrát divadlo, zpívat nebo se zabývat historií místního sokola a regionu.
Jedním ze sokolů, kteří položili život za naši vlast byl i můj dědeček, Josef Beneš z Klatov. Vzpomíná na něj můj otec Slavomír Beneš. Svého otce viděl jako čtyřletý naposledy 5. dubna 1940. „Vzpomínám si, jak jsem byl s tatínkem v ložnici, když tam vstoupili nějací páni v dlouhých kožených kabátech. Otce odvedli a už nikdy jsem ho neviděl,“ uvedl Slavomír Beneš. Teprve až dlouho po válce, koncem sedmdesátých let se dozvěděl od jednoho otcova spoluvězně, že zemřel v noci ze 3. na 4. května 1945 ve vězeňské nemocnici v Hamburku na tyfus, když už kolem ní jezdily anglické tanky.
„Otec celou svou situaci na začátku války a u soudu popsal v „motácích,“ které se mu podařilo tajně předat matce při návštěvě ve vězení. Byly třeba zalepeny ve vrácené krabičce od balíku. Tyto motáky se podařilo uchovat do současné doby. Když to trochu zjednoduším, tak Sokol vytvořil jakousi organizaci složenou z náčelníků žup, která se původně měla připravovat na převzetí moci, kdyby nás Němci náhodou opustili. Tato organizace se později dostala nějakým způsobem pod vedení blíže neurčené důstojnické skupiny, kde se až na pár výjimek vyskytovali totálně neschopní lidé a zbabělci, kteří si mysleli, že to bude taková idylka jako za Rakouska. Nebyla. Gestapo bylo bohužel díky své organizaci a bezohledné tvrdosti při výsleších vysoce produktivní,“ říká Slavomír Beneš na základě informací z motáků od svého otce.
„Činnost organizace se tehdy provalila přes důstojníky majora M. a majora S., se kterými se bohužel setkal i můj otec. Při jejich zatýkání se dokonce střílelo. Major S. vyhodnotil svoji situaci jako beznadějnou a první noc v cele se oběsil. Major M. byl jiný případ, začal spolupracovat s gestapem a společně vytvořili obraz o obrovské sokolské odbojové organizaci pod vojenským vedením, která chystá proti Němcům neuvěřitelné věci. Když pak v Dráždanech došlo k soudu, tak všichni jenom zírali, co to tam Metlický spolu s nějakým šíleným prokurátorem vykládá. Pak to tak podle toho dopadlo. Ti, proti kterým existovaly nějaké důkazy, dostali včetně majora M. trest smrti. Ostatní dostali šest až 12 let. Otec pak prošel věznicemi Klatovy, Plzeň, Ebrach, Terezín-Malá pevnost, Dráždany, Gollnov a Hamburg,“ konstatoval Slavomír Beneš.
Po válce neměla rodina Josefa Beneše o jeho osudu dlouho žádné zprávy. „Navrátivší se spoluvězni buď nic nevěděli, nebo nechtěli být posly špatných zpráv. Už si nevzpomenu, kdy přišel úmrtní list. Já jsem tomu moc nevěřil. V rádiu často mluvili o lidech, o kterých se předpokládalo, že za války zemřeli a oni se po mnoha měsících po pobytu v různých nemocnicích kdesi v Evropě náhle objevili. Čekal jsem, že jednou někdo zazvoní, já půjdu otevřít a za dveřmi bude stát neznámý muž a řekne: „Já jsem tvůj otec!“ Nikdo nezazvonil. Čekal jsem marně. Německé úřady pracovaly vždy spolehlivě…“
„Teprve někdy koncem sedmdesátých let se matka potkala náhodně na nějakém setkání bývalých politických vězňů v Praze s člověkem, který byl s otcem na cele v době jeho smrti. Podle něj zemřel otec na TBC po nákaze od spoluvězně v noci ze 3. na 4. května 1945 ve vězeňské nemocnici,“ končí Slavomír Beneš smutnou vzpomínku na svého otce a mého dědečka.
Foto Plzen.eu + osobní archiv autora
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
