Pátek 28. 11. 2025 | Svátek má René
Snad každý někdy slyšel větu: Lomikare, do roka a do dne! Prohlásit jí měl před smrtí vůdce chodského povstání Jan Sladký Kozina. Od jeho smrti uplynulo přesně 330 let. Ve skutečnosti však na plzeňském popravišti řekl něco zcela jiného, než jak líčili Alois Jirásek ve svém románu Psohlavci.
Jeden z vůdců povstání Chodů Jan Sladký Kozina, který se narodil 10. září 1652, vstoupil do historie jako jedna z hlavních postav rebelie, za kterou nakonec on sám ve třiačtyřiceti letech zaplatil životem. Tento prostý sedlák z chodské vesnice Újezd proslul zejména svou výmluvností, s níž hájil i tradiční privilegia svých krajanů.
Podle nich byli Chodové po staletí za svou strážní službu na zemských hranicích osvobozováni od robotní povinnosti a poddaní přímo císaři. Tato odvěká práva však zrušil v roce 1680 císař Leopold II., a když se proti jeho rozhodnutí začali poddaní bouřit, potlačil jejich odpor za pomoci Wolfa Maxmiliána Lammingera z Albenreuthu, známého jako Lomikar. Vůdcové rebelie, kteří kvůli své věci vypravili i několik poselství do Vídně k císaři, skončili ve vězení.
„Lomikar však proti rozsudku protestoval a místodržící na rozkaz císaře ustanovili novou komisi, složenou z apelačních radů. Ta ale původní verdikt potvrdila. Nicméně Lomikar se nenechal jen tak odbýt, a tak další komise nakonec kapitulovala. Teprve 9. září 1695 byl vynesen definitivní rozsudek: ze tří hlavních vůdců měl být jeden oběšen, ostatní dva budou odsouzeni na 10 let nucené práce v železech. Zbývalo určit hlavního viníka,“ popisují Jan Reich a Jan Šmíd v knize Chodsko z roku 1982.
Oním popraveným měl být rychtář Hrubý, který však zemřel ve vězení. Náhradníkem se stal Kozina a 28. listopadu 1695 stanul na popravišti, které stávalo 110 metrů severně od vodárenské věže plzeňského pivovaru.
O Kozinově smrti se dodnes dochovala legenda o jeho poslední větě. „Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás." Pravdou ovšem je, že řekl něco zcela jiného. Podle advokáta Strausse zněla Kozinova poslední slova následovně: „A kdybych měl být i oběšen, přece zemřu jako poctivý člověk!" napsal Strauss v dopisu císaři.
Pohlednice s tématem Kozinovy popravy z roku 1894, zdroj: Archiv města Plzně / Encyklopedie Plzně.Lomikar skutečně do jednoho roku od popravy zemřel. Přesně 365 dnů to ale nebylo. Úmrtí obou mužů dělilo 11 měsíců a čtyři dny. Přesto lidová tvořivost udělala své a po knižním vydání Psohlavců na Vánoce 1885 se obliba příběhu šířila jako lavina na Chodsku i po celé vlasti.
Smrt provazem se tehdy považovala za velmi ponižující a těla oběšenců se ani nepohřbívala. Stávalo se tedy, že tam visela ještě dlouhé měsíce, než je ohlodal zub času a zvířata. I tady se objevuje jeden z dalších mýtů. Kozinovo ostatky měli podle pověsti sejmout doubravečtí sedláci a pohřbít je na hřbitově u sv. Jiří.
„Skutečnost byla mnohem prozaičtější. Pozůstatky oběšeného Koziny visely na šibenici ještě v listopadu 1696 a prokazatelně ještě do 22. ledna 1697, jak dokládají dochované zápisy. Po tomto dni kat smutné ostatky nejspíš zahrabal hned pod šibenicí,“ popisují plzeňští městští archiváři.
Po dlouhé dekády ne-li staletí se kolem Koziny vyrojilo ještě několik dalších legend. Existují pověsti o zjevení Kozinova ducha na místě popravy a prý se procházel v pivovarských ležáckých sklepích i na radnici.
Kozinu dnes připomíná například Pamětní deska v areálu plzeňského pivovaru. V Plzni jej připomíná také například reliéf v arkádě rohového domu na Chodském náměstí. Jeho sošky taktéž dodnes zdobí mnohá venkovská stavení, například v Křimicích a Žilově.
Chceš nám něco sdělit?Napiš nám
