Výrobou betlémů jsem si splnil svůj celoživotní sen, říká křimický muzejník Pavel Štícha
První betlém jsem hodil do kamen, tak popisuje své řezbářské začátky sedmašedesátiletý Pavel Štícha z Křimic. Původem mechanik výpočetní techniky i prodejce a opravář kopírovacích strojů se do práce se dřevem pustil teprve v důchodu. Nyní mohou návštěvníci zdejšího muzea v nádražní budově obdivovat hned čtyři jeho díla. Vytvořil je během pouhých dvou let.
„Splnil jsem si tím svůj celoživotní sen. Vždycky jsem chtěl vyřezat betlém s tím, že až půjdu do důchodu, tak to zkusím,“ vypráví řezbář. A co si předsevzal, to také splnil. Zkušenosti nabíral formou pokus – omyl. „První betlém skončil v kamnech, druhého už jsem spálil jen půlku a postupně se na ty moje postavičky a staveníčka začalo dát dívat,“ směje se Pavel Štícha.
Křimice z roku 1700
Ze sympatického muže ale mluví pouze skromnost, protože jeho Velký křimický betlém, na kterém pracoval celý rok, má hned několik pater. „Je to pokus o vytvoření Křimic v roce 1700, kdy se tady staví zámek, zlikvidovala se tvrz a zároveň dochází k rozvoji českého království po třicetileté válce. Takže jsou tu vidět všechna ta řemesla, která se v té době v Křimicích provozovala,“ vysvětluje umělec.
Betlém tedy není nábožensky zaměřený, ačkoliv Ježíšek v něm samozřejmě nechybí. Je v něm vidět zámecký pivovar, zámecká hospoda, mlýn, krejčí, kovář, bednář, pekař… všichni znázorněni při své práci. A nemohlo by to snad ani být v Křimicích, kdyby ve zdejším betlému chyběla zelárna.
Chyby, co se lidem líbí
V betlémě vytvořil řezbář záměrně několik chyb, na které by měli návštěvníci sami přijít. „V roce 1700 se zde otevřela škola, takže jsem ji samozřejmě do svého díla zakomponoval, a v té škole máme vybroušenou paní učitelku. Ale v té době učitelky rozhodně nebyly, pouze páni učitelé. Pak tam mám otevřenou kadibudku, kde sedí paní s kalhotkami. Ty ovšem v té době ještě neexistovaly,“ prozrazuje vtipné chytáky Pavel Štícha. Dodává, že stejně tak tenkrát nebyly v Křimicích lázně. Pouze když se postavila místní sokolovna, byly v ní vany, kam se mohli jít zdejší obyvatelé vykoupat. A dvě postavičky do dřevěného díla prý nepatří vůbec, v Křimicích totiž nebyli loupežníci ani vor, na kterém by se splavovalo dřevo. Jenže ve fantazii je dovoleno všechno, a tak je křimický betlém zkrátka fantastický.
„Vždycky jsem inklinoval k malování. Jenže na UMPRUM mě v roce 1969 nevzali. Neučil jsem se totiž ruštinu a neudělal z ní rozdílové zkoušky,“ krčí rameny řezbář. Umění si ho ale nakonec našlo. Postavičky si nejdřív předkresloval, pak musel najít vhodné dřevo. „Ideální by byla lípa, ale ta se špatně shání, v obchodě se koupit nedá, tak jsem hledal jiný, měkčí materiál a narazil jsem na Paulovnii. To je čínský strom, který se objevuje na zámcích, v parcích a má měkké dřevo, hezky se to brousí, nedá se to řezat nožem… a to se mi zalíbilo, že se to může brousit. Já všechny betlémy brousím frézkou,“ říká Štícha.
Šikovné ruce svedou vše
Na výstavě betlémů, která je k vidění v křimickém muzeu až do konce ledna 2023 má už čtyři díla. „Nebo respektive tři a půl: Velký křimický, pak je tu malý, to je dárek k Vánocům, ten odsud zase odnesu, pak je tu pohádkový, kde se nenarodí Ježíšek, ale čert a pak jeden rozpracovaný obrazový. To je vlastně dřevěné leporelo,“ popisuje své výtvory řezbář, který je zároveň i mini truhlářem a košíkářem. Na všechna miniaturní stavení si totiž sám vyrábí „piditrámky“ a vlastnoručně plete košíčky o velikosti pár centimetrů. To ale není vše.
„Vlastně jsem tu v muzeu taková holka pro všechno, dělám tu údržbu i záchodovou bábu,“ směje se Pavel Štícha, který ze všeho nejraději, hned po práci ve své dílně, v muzeu provádí. Ostatně, můžete se za ním zajít. Křimické muzeum pokladů z půdy je otevřené vždy v úterý a čtvrtek od 10:00 do 16:00 hodin a v sobotu od 09:00 do 12:00 hodin.
