Představte si, že žijete v roce 1835. Během chladné noci 6. února se nad Plzeň přiženou velká temná mračna. Blesk rozčísne oblohu a ozve se hlasité zahřmění. V tu chvíli se na věži kostela svatého Bartoloměje objevuje první malý plamínek. Nikdo neví, co má dělat a davy lidí jen bezmocně přihlížejí, jak plameny pomalu pohlcují dominantu plzeňského náměstí.

Do domácností se dostaly betlémy díky císaři Josefu II., ačkoli to možná panovník ani nezamýšlel. Jeho nařízením musely z kostelů všechny jesličky, připomínající příchod Páně. Církvi se totiž zdálo, že je to nedůstojná lidová zábava a v kostele nemá co dělat. Lidé se jich však nechtěli vzdát, a tak je začali vyrábět doma. Z papíru, chlebového těsta nebo ze dřeva.

Lití olova, krájení jablíčka nebo pouštění skořápek, to jsou zvyky, které všichni dobře známe. Každý region se však liší a u tradic to platí dvojnásob. Na Plzeňsku bylo například velmi populární klepat na chlívek, ve kterém dřímala prasnice. Zvyk z Druztové na severním Plzeňku zase nažene husí kůži všem milovníkům zvířat, zde totiž házeli psy z oken.

Je to zázrak, že letos vůbec můžeme tuto akci pořádat, říkají zaměstnanci Národopisného muzea Plzeňka. Oblíbené adventní dílny se zde pravidelně pořádají každý rokem, letos si tu nově mohou zájemci vyzkoušet například šití dekorací s využitím rybích šupin, nechybí ani oblíbené tvoření ozdob ze sušeného ovoce a ti odvážnější si mohou i zkusit, jak se zpracovává dřevo na výrobu šindelů.

Od roku 1915 se snaží Národopisné muzeum vybranými předměty dokumentovat společenské proměny a každodenní život obyvatel Plzně. Do toho se pandemie koronaviru rozhodně už zapsala. I proto vyhlašuje muzeum SBÍRKU (nepotřebných) ROUŠEK.