Řekl už mnoho věcí, které bylo možno označit za pochybné, ne-li přímo lživé. Dalo by se říct, že zneužívá faktu, že má neomezený přístup k informacím (a médiím), zatímco jeho publikum (a leckdy i oponent) zpravidla ne. Nemůžeme tedy plně posoudit, zda a kdy nás balamutí. Lidé ho berou vážně, protože jeho úřad je vážený. U koho jiného se spolehnout, že nás zaměřeně neuvádí v omyl? Ano, řeč je o prezidentovi republiky. České republiky.

Pozorujeme to na sobě sami a teď v době covidu asi i víc než jindy. Je nám hůř, víc nás pobolívá hlava, zlobí záda nebo zuby, jsme unavenější a objevují se i zdravotní problémy, které nás nikdy dřív netrápily. Fyzicky bychom měli být podle všech ukazatelů v pořádku, ale psychicky a sociálně strádáme, a to se odráží i na našem fyzickém stavu.

Rychlé rozvolnění, na které všichni restauratéři netrpělivě čekali dlouhé měsíce, přineslo mnohým z nich poměrně tvrdé vystřízlivění. Do řady provozoven si zákazníci totiž hledají cestu jen velmi pomalu. I mnohé z proslulých restaurací v Praze zely první „postcovidový“ týden prázdnotou a personál, pokud tedy ještě nějaký zbyl, posmutněle pozoroval, jak si lidé navzdory zlepšující se pandemické situaci stále chodí pro jídla do krabiček, nebo si je objednávají přes kurýrní služby. V lepším případě…

Covid přinesl českému spotřebiteli třetí největší revoluci od druhé světové války. Ta vůbec největší samozřejmě přišla v roce 1990, kdy padlo centrální plánování výroby všeho. Tedy lépe řečeno téměř všeho. Třeba českobudějovický Budvar je dodnes poslední přežívající národní podnik. Druhou největší revolucí pak byla státní krádež veškerých úspor při státním bankrotu v roce 1953.

Kauza poslance Dominika Feriho otevřela otázku, zda by se politici a vůbec veřejně činní lidé měli třást před justicí více než ti ostatní. Měli, a měli by s vědomím této skutečnosti už do politiky jít.

Co nás čeká poté, co se alespoň dílčím způsobem vypořádáme s koronavirem? Bude to krize, nebo růst? Názory ekonomů se liší, pohledem personálních oddělení je zatím důvod k optimismu.

Během posledního roku se téma školství a učitelské profese probíralo v médiích a na různých fórech vzhledem k pandemii Covidu-19 mnohem častěji než obvykle. Zavřené školy a přechod na distanční výuku totiž pochopitelně poznamenaly mnoho rodin. Nemělo by to však zakrýt skutečnost, že se na poli vzdělaností politiky objevila i řada dalších událostí a témat, které vyvolaly vášnivé debaty: Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, novela zákona o pedagogických pracovnících, revize rámcových vzdělávacích plánů, reforma přípravy budoucích učitelů na pedagogických fakultách a dalších fakultách připravujících učitele.

Prezidentův projev vyvolal podle očekávání vlnu kritiky a nesouhlasu. Po týdnu zarputilého mlčení vystoupil v krotkém prostředí TV Prima a tím, co řekl, vlastně popřel sám sebe.

Pohled na dění v české vládě rozhodně není příjemná podívaná. Kritika za většinu jejích rozhodnutí padá ze všech stran. Pouhý výčet všech průšvihů a krajně podezřelých rozhodnutí by sám zabral místo na několik článků. A s příchodem pandemie, kdy vláda začala ovlivňovat náš život doslova na každém kroku, jsme to pocítili tvrdě a bolestivě úplně všichni.

Milé poslankyně, milí poslanci. Vzpomínáte? „Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Tato slova přednesl/a každý/á z vás po vašem zvolení na první schůzi poslanecké sněmovny.