Webkamery umístěné v čapích hnízdech někdy ukazují velmi drsnou realitu, přežijí jen ti nejsilnější

„Zanedbaná pracovní povinnost Pavlem Moulisem, myslivec na postu ochrany přírody jeho a vinou ostatních, co tomu víc jak 10 dnů přihlíželi na webkameře, a to včetně ředitelky základní školy na Rokycansku, prý ať děti vidí to je příroda. Tihle jsou placeni z našich daní, tihle ho nechali utýrat matkou a nechali ho tak dlouho mučit až dnes skonal,“ psala rozhořčená Martina H. o víkendu na sociálních sítích.

Celá událost rozdělila obyvatele Rokycanska na dva tábory. Na jedny, co volají po potrestání ochránců zvířat a ty, kteří přiznávají, že zákony přírody jsou zkrátka někdy kruté. Podle odborníků je ale toto chování v přírodě běžné a projevuje se poměrně často právě u čápů. Diváci se tak stali svědky zcela běžného přírodního procesu, kdy rodiče zabijí své nejslabší mládě. 

Online přenos z ptačího hnízda škola odpojila

„Diváci během videopřenosu soustředili obrovský tlak na záchrannou stanici v Rokycanech, aby zasáhla a ptáčeti pomohla. Nejslabším se přece musí pomáhat. Jenže taková pravidla jsou přírodě cizí a je jedině dobře, že rokycanští ochranáři nepodlehli a tento, pro nás tak krutý zákon přírody neobešli. Záchranné stanice tu totiž jsou především proto, aby seznamovaly lidi s divokými zvířaty a jejich přirozeným chováním,“ uvedl Petr Stýblo z Českého svazu ochránců přírody.

Za svým rozhodnutím si stojí i Pavel Moulis z rokycanské záchranné stanice živočichů. „Postupovali jsme přirozeným způsobem, a to se zkrátka některým lidem nelíbí. To, že se strhla takováto vlna je strašné, protože mnozí lidé nechtějí přírodní zákonitosti pochopit. Pro nás jsou kruté, ale ve zvířecím světě naprosto běžné,“ řekl redakci.

Celou věc diskutoval také s Karlem Makoněm ze Záchranné stanice živočichů v Plzni. Právě tato stanice za bezmála tři desítky let svého fungování zachránila už stovky čápů bílých na 80 lokalitách v Plzeňském a Karlovarském kraji. Pomáhat vyjíždí také kolegům v celé republice. „Pokud by došlo k situaci, kterou by zapříčinil lidský faktor, například, že by mládě bylo zamotané do rybářského vlasce nebo jeden z rodičů zahynul kvůli drátům elektrického vedení, tak tam by naše stanice zasáhla. V tomto případě nebyl zásah na místě,“ řekl Makoň.

Druhým dechem dodává, že webové kamery jsou sice užitečný pomocník, ale zlý pán. Každým rokem se totiž setkává s tím, že mu volají lidé, kteří si myslí, že na hnízdě objevili problém. Mnohdy se pak jedná o naprosté banality. 

„Každý rok je na nějakém hnízdě slabé mládě a každý rok nějaké uhyne. Domnívám se, že je to přirozená selekce, že to mládě je nemocné, rodiče to poznají a vyřadí je z chovu, což je pro populaci zásadní. Měli jsme kameru i na hnízdě poštolek, samec si sedl na kameru a lidé volali, že někde uhynul, že tam celý den nebyl. Objevil se i pojem, že je pták v Oseku psychicky nemocný. Ten pták, co tam hnízdí je starý asi čtyři až pět let a absolvoval několikrát cestu z Afriky. V té populaci je nejlepší z nejlepších a tito ptáci jsou zárukou zdravé populace. Největším nepřítelem ochrany přírody v 21. století nejsou až tak dráty vysokého napětí nebo všudypřítomné sklo, ale toto polidšťování," hodnotí Makoň.

Čápy ohrožuje úbytek přirozeného prostředí

Ochránci zvířat v souvislosti s tímto případem upozorňují, že daleko větším problémem je likvidace a úbytek mokřadů, tedy prostředí, kde čápi loví. Nebezpečné jsou také chemické látky využívané v zemědělství či dráty elektrického vedení.  

„Záchranné stanice mají názorně ukazovat, kde a jak lidé divokým zvířatům škodí. A teprve pak, mají pomáhat zvířatům v nouzi. A pokud je to možné, především těm zvířatům, která do té nouze přivedl člověk svým nezodpovědným chováním,“ shrnul Stýblo.

Ročně se do záchranné stanice v Rokycanech dostane zhruba 700 živočichů, přičemž asi polovina se vrátí zpět do přírody.

„Dejte nám tedy šanci dělat svoji práci a neztrácet čas neustálým vysvětlováním, proč nechceme zasáhnout. Prostě proto, že jsme přesvědčeni, že v přírodě mají přežít skutečně jen ti nejsilnější, kteří jsou zárukou úspěšného vývoje celé populace. Pokud se budeme snažit zachránit vše za každou cenu, můžeme přírodě víc uškodit než prospět,“ dodává závěrem Moulis.