„Určitě neplánuji z toho sportu zmizet,” říká český kajakář, stříbrný olympionik z Londýna a čtyřnásobný mistr světa Vavřinec Hradilek o svém rozhodnutí končit závodní kariéru. V prvním rozhovoru po oficiálním prohlášení mluví o tom, co ho k tomu vedlo, jak to vzala jeho rodina, i o rozlučce s fanoušky a svých plánech do budoucnosti.
Co tě vedlo k rozhodnutí ukončit sportovní kariéru?
V souvislosti s problémy s krční páteří a zánětem u mě došlo k narušení nervu a to všechno dohromady mi hodně omezuje pohyblivost levé ruky. Vzhledem k tomu, že to přišlo těsně před závody, v nichž se bude rozhodovat o nominacích do reprezentace, musel jsem udělat zásadní rozhodnutí a ohlásit konec kariéry. Nic mě nebolí, nejsem zablokovaný, ale ruka je velmi slabá. Přirovnal bych to k tomu, když někdo kulhá a jednu nohu tahá za sebou. V kajaku je to hodně znát, a proto nemám šanci soutěžit s lidmi, kteří jsou vpředu.
Znamená to, že nominační závod už nepojedeš?
Pojedu a může se stát zázrak, že bych vyhrál, ale i v takovém případě by byl mým jediným závodem sezony domácí Světový pohár v Troji. Se svým fyzioterapeutem intenzivně pracuji na tom, aby se ruka dala do pořádku, ale oba víme, že to nějakou dobu potrvá. Šance, že bych se nominoval je opravdu jen teoretická. Je to můj poslední nominační závod a chci z něj mít hezký zážitek.
Co tě ve tvém sportu nejvíc bavilo a pořád ještě baví?
Baví mě to strašně od okamžiku, kdy jsem si v devíti letech poprvé sedl na vodu, až do včerejšího odpoledne, kdy jsem si dal trénink. Měl jsem štěstí, že jsem potkal něco, co mě baví a co jsem mohl skoro dvacet let brát jak svoje živobytí. Jízda na divoké vodě je z atletického pohledu souboj člověka s přírodním živlem. Samozřejmě je v tom i snaha v závodě ukázat, co člověk natrénoval, ale hodně je o to kamarádství lidí kolem vody. I když už se moc nejezdí na přírodních řekách, pořád je to outdoorový sport, a pocit z jízdy v divoké vodě je nádherný, protože je to i o překonávání strachu. Když se jedou těžké peřeje a vodopády, člověk má podobně silné pocity jako na olympiádě. No a když se jede závod a všechno klouzne, je to krásný zážitek.
Máš pro letošní nebo příští rok domluvený projekt, o kterém uvažuješ?
Mám v hlavě pár věcí, ale v minulosti se mi už párkrát vymstilo, že jsem o nich mluvil, a pak tam někdo jel a vyfoukl mi to. Pořád si myslím na tři lokality, kam bych se chtěl podívat a zažít dobrodružství spojené se sjížděním řek, i když ve svém věku už asi nebudu skákat vodopády a dělat na nich triky. Chtěl bych se zaměřit na důvody, proč je dnes vody dost tam, kde by být neměla, a naopak chybí tam, kde by být měla.
Jaká místa to jsou?
Grónsko, Himálaje a Jižní Amerika.
Plánuješ zůstat ve spojení s vodáckým sportem a třeba trénovat?
Určitě neplánuji ze závodního sportu zmizet. Mám tam spoustu kamarádů, kteří budou závodit a jsou o dost mladší než já, takže mají šanci vozit medaile z olympiád nebo mistrovství světa. S nimi všemi mám dobrý vztah a chtěl bych jim pomoc. Když budu mít čas, rád bych se věnoval i mládeži, byť to asi nebude nastálo, protože nechci nikoho zklamat, když třeba jednoho dne odjedu do Himalájí na vodu.
Když jsme u té omladiny, povedeš k vodáctví své dcery?
Ony si musí říct. Už si o tom spolu povídáme, i když ta mladší sotva začala mluvit. Ale vnímají, že když jdu na trénink, znamená to, že jdu do práce. Vzhledem k tomu, jak rychle se naučily jezdit na kole a na lyžích, si myslím, že se to naučí i na kajaku.
Jak tvé rozhodnutí vzala tvoje rodina?
Podpořila mě, protože se jich to hodně týká. Rodina je pro mě základ. Mít možnost dělat vrcholově sport a brát tam celou rodinu je velké štěstí, ale nemůže to dělat každý. Já měl doteď prostor se zdokonalovat a teď bude mít prostor moje žena, oční lékařka. Oba jsme aktivní, takže s dětmi pořád budeme jezdit po řekách.
Kdybys měl vzpomenout na tři nejhezčí okamžiky své kariéry, jaké by to byly?
Asi když jsem poprvé sjel kanál v Troji.
Kdo tě během tvé kariéry nejvíc ovlivnil? Někdo, komu bys chtěl poděkovat?
Na tohle nejsem vůbec připravený. Těch lidí je fakt hodně a je strašně těžké vyjmenovat jich jen pár, protože určitě nevyjmenuju i ty, kteří jsou fakt důležití. Ale kdybych měl vybrat jedno jméno - a nebudu říkat rodiče, protože ti jsou v životě nejdůležitější - bude to můj trenér Milan Říha, který byl se mnou od prvního do posledního dne. Je to velmi unikátní vztah.
Plánuješ rozloučení s fanoušky?
Bude to 8. června 2024 na Světovém poháru v Troji. Chtěl bych to tam opravdu oslavit se všemi, s těmi, kteří divoké vodě fandí, a věřím, že tam vymyslíme nějakou exhibiční událost, ať už to bude moje jízda nebo společná jízda s kamarády. Ale nechci, aby to byl nějaký doják o mně, ale hlavně oslava naší komunity a našeho sportu se všemi dobrými lidmi.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
