Úterý 14. 7. 2026 | Svátek má Karolína
Dnes, 12:02
Velkou bitvu svedli před patnácti lety na Šumavě zelení aktivisté s policejními těžkooděnci. V lese Na Ztraceném v lokalitě Ptačí potok nedaleko Modravy aktivisté blokovali svými těly stromy napadené kůrovcem. Bránili tak jejich pokácení. Protestní akci ukončil razantní zásah policistů, kteří aktivisty připoutané ke stromům vynášeli z lesa.
„Blokáda lesního porostu zvaného Na Ztraceném začala 13. července 2011. Zpočátku se jednalo o poklidnou akci. To se ale změnilo 25. července. Na žádost tehdejšího vedení Správy Národního parku Šumava přijel k Ptačímu potoku kordon policejních aut. Policisté okamžitě začali konat. Aktivisty, kteří blokovali kácení kůrovcem napadených stromů, vyváděli nebo i vynášeli z porostu. S některými byla větší potíž, protože se řetězy připoutali ke stromům a ruce měli v železných rourách,“ popsal akci mluvčí NP Šumava Jan Dvořák. Na místě zasahovalo kolem 50 policistů proti šesti desítkám účastníků blokády. Někteří aktivisté se pomocí horolezecké výstroje a řetězů upevňovali i vysoko v korunách smrků.
Ještě rok před samotným konfliktem ponechávala správa parku les svému osudu, i když se sem rozšiřoval kůrovec z okolních prvních zón, které byly zcela bez zásahu. Na ploše o rozloze zhruba 250 hektarů se sice mohlo kácet kůrovcem napadené dřevo, takové kácení ale mělo být předem odborně posouzeno. Odborné posouzení však zbrusu nové vedení Správy NP Šumava s ředitelem Janem Stráským v čele nezpracovalo.
Po obrovském zájmu médií a veřejnosti se nakonec boj přesunul k jednacímu stolu, čímž byl les Na Ztraceném u Ptačího potoka zachráněn. „Sice zde za roky 2011 a 2012 došlo k pokácení a odkornění 4 655 krychlových metrů smrků a k odkornění stojících smrků v celkovém objemu 12 797 kubíků. Ale veškerá hmota zůstala na místě k zetlení. A co víc, hlavní hrozba, kterou argumentovalo tehdejší vedení Správy NP Šumava, tedy že se kůrovec masivně rozšíří do okolí a zdecimuje veškeré lesy kolem Modravy, se nenaplnila,“ konstatoval mluvčí Dvořák.
Léto roku 2011 bylo totiž srážkově vydatné, a tak miliony kůrovců zabíjely plísně a houby a kůrovcová kalamita se sama zastavovala. V roce 2012 Správa NP Šumava vytěžila pouze třetinu toho, co o rok předtím, a kůrovcové těžby klesaly dále i v nadcházejících letech.
„Jedním z argumentů, který můj předchůdce používal pro obhajobu zásahu Na Ztraceném, bylo to, že se nejedná o původní prales. Pravdou je, že tak, jak jsme zjistili z dochovaných pramenů, jako jsou lesnické mapy nebo záznamy v letokruzích, byl tento les od druhé poloviny 18. století každé zhruba půlstoletí přírodními živly ničen a zároveň obnovován ze semen starých smrků. Přeživší smrky jsou buď současníky původního pralesa, nebo jeho potomky,“ říká současný ředitel Správy NP Šumava Pavel Hubený.
Pouze některé stromy pocházejí z poloviny 19. století a z výsadeb na menších pasekách po polomu z počátku 20. století. „Tedy základ tohoto lesa vychází z původního porostu, jen v průběhu necelých dvou stovek let si odsud člověk bral část dřevní hmoty,“ osvětluje stručně historii lesa Na Ztraceném Pavel Hubený.
Lokalita Na Ztraceném po letech ukazuje podle správy národního parku něco víc než jen rychlou spontánní obnovu lesa, který pro svůj život využívají vzácní a kriticky ohrožení živočichové, ať už bezobratlí, ptáci nebo savci, ale také houby či mechorosty.
„Území Na Ztraceném nás pořád učí něco nového. Například v době nápadných klimatických změn a několikadenních epizod horkého a suchého počasí můžeme sledovat, jestli odumřelé stromy představují požární riziko. A zjišťujeme, že už dávno ne. Podle našich analýz lze považovat za požárně rizikové souše staré tři, maximálně pět let. Po této době jsou již plně kolonizovány houbami, které si samy v tlejícím dřevě udržují vlhkost, i když to není na první pohled patrné. Dnes víme, že vlhkost odumřelého dřeva Na Ztraceném je po celý rok 40 procent a více,“ zmiňuje Pavel Hubený.
To, jak se les vyvíjí a jaká jsou s tímto vývojem spojena požární rizika, sleduje správa každoročně plošně podle leteckých snímků a na trvalých monitorovacích plochách na celém území národního parku. „Na počátku letošního roku jsme měli rizikové souše v menších rozptýlených skupinách na zhruba 300 hektarech. To je necelé půl procento rozlohy parku. A protože kůrovec je na svém populačním minimu, téměř žádné nové souše nepřibývají. Dokonce jsme zjistili, že s rozšiřováním území bez těžeb nám klesá počet požárů v přírodním prostředí. Nejvyšší byl právě v době, kdy jsme měli nejvíce těžeb. Kdy se hodně lidí a techniky pohybovalo po velké lesní ploše,“ doplňuje ředitel.
Území Na Ztraceném se tak i díky občanské neposlušnosti zelených aktivistů a spolků před patnácti lety nestalo zalesněnou pasekou. Naopak je dodnes kompletním ekosystémem. „Vlastně to pro Šumavu není nic nového! Na obrovské množství odumřelého dřeva v šumavských pralesích už upozorňovali vědci a lesníci první poloviny 19. století. Byli fascinováni nejen jeho množstvím, ale také jeho důležitou rolí při tvorbě půdy a jako základny, ze které vyrůstaly miliony nových stromků. Takovou divokou šumavskou scenérii zachytil například ve svém obraze Šumavský prales v bouři Julius Mařák v roce 1891. Podobnými scenériemi, jaké zachytil Mařák, se můžeme kochat dnes i my,“ dodal na závěr mluvčí Jan Dvořák.
Chceš mít přehled o tom, co se děje kolem tebe?
