Na spočítání všech šroubů v jeho kostech by nestačily všechny prsty, které má. Freestyle motocrossař Libor Podmol před třemi lety ošklivě havaroval při závodě mistrovství světa v Mnichově. Ani těžké poranění nohou ho nesesadilo ze sedla motocyklu. Naopak. Už podruhé se chystá na dakarskou pouť a česká kina nyní objíždí se svým prvním hraným filmem. Nejen o tom se zkušený závodník a dvojnásobný otec rozpovídal v dalším díle seriálu Bez servítků.
Kdy si Libor Podmol poprvé sednul na motorku?
Můj první zážitek spojený s motorkou je z mých tří nebo čtyř let. Táta mě posadil před sebe na nějakou Jawu. Pamatuju si, jak hrozně drnčela a byla mi zima. Držel jsem se těch zmrzlých řídítek. Sám jsem pak začal jezdit, když mi bylo kolem deseti let. Musím teda ještě vypíchnout, že jsem před tím jezdil s klukama na Valašsku na „pincku“.
A vybavíte si, kdy přišlo první zranění spojené s motorkou?
Určitě to byla noha nebo ruka. Právě první zlomenou ruku si pomatuji. To mi bylo nějakých čtrnáct let.
Ani to neodradilo rodiče, aby vás podporovali v tomhle sportu?
Pocházím z motorkářské rodiny. Táta byl reprezentant v enduru, takže to bylo takové přirozené. Tragicky zemřel, když mi bylo čtrnáct, takže máma byla vlastně ráda, že jsem u motorek zůstal. Byl to takový jeho odkaz. Slíbil jsem si, že motorky budou to, co budu dělat pořádně a naplno.
Pamatuji si, když mi bylo dvanáct let a otec přišel do mého pokoje. Sednul si tam a začal mi říkat, jak je tenhle sport nákladný a nebezpečný a pokud to chci dělat, musím to dělat pořádně. A jelikož o dva roky později táta umřel, možná i kvůli těmhle slovům jsem to bral jako nějaký závazek směrem k němu.
Jak se dařilo zkombinovat trénování a závodění se studiem na střední škole?
Bylo to komplikované. Nastoupil jsem na průmku, ze které jsem po pár měsících odešel. Důvod byl jasný. Nechtěli mě pouštět na tréninky. Pamatuji si, jak mi na praxi dali za úkol ručně vypilovat kladívko z kusu železa místo toho, abych šel na trénink. Pak jsem to tam ukončil a šel jsem do Třebíče na veřejnosprávní střední školu. Tam už to šlo lépe kombinovat, jelikož jsem to měl nastavené jako dálkové studium. Díky tomu jsem zvládal i brigády, abych si mohl dovolit vydělávat na motorky.
Když jsme mluvili o zraněních, kolik jich za celou kariéru bylo?
Víte, že to ani nemám spočítané? Jsou věci, které křupají pravidelně a pak jsou zranění, která řešíte třeba jednou za kariéru. Za těch patnáct let, co jezdím profesionálně, to bude kolem dvaceti zranění. Nejčastěji to jsou zlomeniny, nějaké výrony a naraženiny ani nepočítám.
Nejvážnější poranění jste si přivodil v roce 2019, kdy jste si při dopadu po nepovedeném skoku v Mnichově zlomil obě dolní končetiny. Byl to moment, kdy člověk přemýšlí nad tím, že už na motorku nesedne?
V roce 2019 jsme si řekl, že to bude moje posední sezona ve světovém šampionátu a že se budu připravovat na Dakar. Chtěl jsem urvat jedenáctou medaili v MS. Jenže v tom osudném závodě jsem to nějak nepochytal a zlomil si obě nohy. Závažností jsem podobné zranění nezažil. Vždycky jsem měl zranění na měsíc až dva a teď jsem nemohl rok sednout na motorku.
V té době jsem už plánoval účast na Dakaru a pár dní po tomhle závodě jsme měl mít tiskovku. Právě plánovaná účast na Dakaru mi hrozně moc pomáhala dát se rychle dohromady. Proto jsem se poměrně rychle začal připravovat na tenhle dálkový závod a při tom jsem přišel na to, že i přes vážný úraz mě freestyle nepřestal bavit. Jenže období korony bylo těžké, nic se pořádně nejezdilo a člověk seděl doma častěji, než by chtěl.
Takže žádný blok v hlavě po pádu nezůstal? Šel jste do freestyle motocrossu zase naplno?
Je to zvláštní, ale žádný blok jsem neměl. Vždycky mi pomáhá najít chybu a vyselektovat si ji pro příště, abych znova stejně nechyboval. A těch faktorů může být spousta. Třeba špatná motorka, špatná rychlost nebo jen únava před skokem. Člověk musí hledat chybu u sebe a když ji najde, nemá důvod se bát, protože ji už nechce příště zopakovat.
Jak jste během kariéry posouval svůj pud sebezáchovy? Přeci jen musíte v hlavě trochu „přepnout“, abyste se nebál s motorkou dělat vysoko nad zemí to, co předvádíte…
Za svou kariéru jsem měl několik psychologů. To je nedílní součást, která mi pomáhá. S hlavou je potřeba něco dělat celý život. Jedna část úspěchu je fyzička, ale nedílnou součástí je i dobře fungující hlava. On ten náš sport je o dost jinačí oproti olympijským disciplínám. Doopravdy jde o život a chyba může mít fatální následky. Za mou karieru mi odešlo několik kamarádů při tomhle sportu.
Jak se s tím člověk sžívá?
Pokládáte mi těžkou otázku. Dá se říct, že se zhroutí celé depo, když se něco takového dozvíme. Většinou se k nám ta informace dostane hned. Pamatuji si, když jsem byl na závodech v Londýně a dozvěděli jsme se, že Eigo Satō odešel při tréninku. Všichni jsme seděli v šatně a měli hrozný pocit. Všichni jsme věděli, že se to samé může dnes nebo za rok stát i nám.
Když se o tom takhle bavíme, tak mi přijde, že se na nás musí lidi koukat jako na šílence, kteří riskují svůj život a co z toho? Na druhou stranu, nás to baví a motivujeme lidi. Ukazujeme, co je možné a nemožné dělat na motorkách. Žijeme obrovským pocitem volnosti a za sebe říkám, že asi radši krátký život plný „up and downů“ než žít celý život v nudě. Ano, je to vždycky rána, když mi někdo z kamarádů při závodech odejde, člověk se ale utěšuje tím, že zemřel při tom, co miloval.
Jaká je vlastně freestyle motocrossová komunita?
Je to asi trochu rodinnější než v jiných sportech. Náš sport vyšel z ostatních freestyle sportů, jako je snowboarding nebo skateboarding, kde to vždycky bylo o life stylu a stmelování. V každém sportu najdete blbečka, který to kazí a narušuje pohodovou atmosféru. Musím říct, že u nás je to ale asi trochu méně častěji. Navzájem si fandíme. V tomhle sportu nejsou trenéři a je to disciplína, kterou dělají lidi, co ji skutečně dělat chtějí. Není to tak, že by k tomu někoho dokopali rodiče. Navíc většina těch kluků, které znám, tak to měli v živote těžší a museli se popasovat se spoustou nepřízní osudu.
Jak je to finančně náročný sport?
Ve výsledku je to z motorsportu jeden z nejlevnějších sportů. Stačí si na zahradě udělat rampu a koupit si nějakou starší motorku. Je to trochu s nadsázkou, ale víceméně to sedí.
Poslední velkou výzvou byla účast na Dakaru. Jak vás v roce 2021 přijala komunita závodníků na téhle legendární soutěži? Přeci jen tam panuje trochu nevraživější atmosféra, pokud se nepletu.
Musím říct, že se tam ke mně všichni chovali velmi dobře. Byl jsem pro ně takový jednorožec, první člověk z freestyle motocrossu, co se vrhnul do téhle dálkového rally. Všímal jsem si ale toho, o čem mluvíte. I mezi českými týmy to pěkně vře, až jsem si říkal, že to není dobrý.
Vybavíte si nějaký silný moment z Dakaru?
Celý Dakar byl silný. Po natrénování jsem si vytvořil svůj Podmol Dakar Team, který se skládal ze čtyř lidí. Z nich ani jeden nebyl nikdy na Dakaru a o motorkách něco tušil jen jeden. Ostatní byli takoví pomocníci lomeno sponzoři, jeden člen týmu s námi jel jako novinář. Tohle všechno jsme shrnuli do filmu Cesta je cíl, který začíná v nemocnici v Mnichově, kde mám zlámané nohy.
Zpátky k otázce. Co bylo překvapivé? Fakt všechno. Už na administrativních a technických přejímkách před závodem jsem byl vykulený. Trvalo to spoustu hodin, člověk chodí sem tam po betonu a pořád řeší, co mu chybí.
Pak následovala jediná možnost, kdy jsem si před závodem mohl vyzkoušet motorku. Jezdí se taková testovací trať, které se říká shakedown. Ta trať byla otevřená do tří a já jsem ve dvě skončil na administrativních přejímkách. Proto jsem tam „přilétl“ jako poslední a po dvouset metrech jsem přímo před novináři přelétl přes řídítka. Navíc jsem si nezapnul airbag, takže jsem si prokousl ret a vyrazil dech. To byl první den.
Co následovalo?
Pak začal ostrý závod a ve třech čtvrtinách prvního dne jsem přehlédl označení nebezpečného místa a šel jsem opět přes řídítka a přivodil si otřes mozku. Navíc jsem zlomil navigační věž na motorce.
Druhý den mi pro změnu přestala fungovat čerpadla, tak jsem musel osm litrů benzínu přecucávat ze zadní nádrže do přední brčkem. Tím jsem ztratil asi dvě a půl hodiny. To byl „skvělý“ zážitek… Měl jsme pak zbytek závodu plnou hubu oparů. No a třetí den jsem urval zadní brzdu a zabloudil. Pak už to bylo jen lepší a nic závažného jsem neřešil. Až poslední den poškozené kolo.
Aby to nevypadalo tak tragicky, je potřeba dodat, že jste dokončil dvoutýdenní pouť na 31. místě, což je na nováčka skvělý výsledek. Jaký to byl pocit?
Popravdě zvláštní. Projel jsem cílem, sednul jsem si tam a řekl jsem si: „Aha, teď je konec.“ Když jsem se byl podívat na Dakar v Jižní Americe v roce 2015, tak tam čekaly mraky lidí v cíli a bylo to plné emocí. Tady člověk dojel, čekalo tam deset novinářů a pár fanoušků. Navíc jsem byl v cíli zklamaný, že jsem poslední den dvě hodiny zpravoval rozbité přední kolo. Taky jsem začal přemýšlet nad tím, kolik to všechno stálo a doufal jsem, že to něco přinese. Spousta chlapů tam brečela dojetím, že dokončili. Já přemýšlel na tím, že teď budeme muset balit a podobně.
A co vám tedy Dakar přinesl?
No, v první řadě po návratu přinesl podakarskou depresi. Tři týdny po návratu se mi nechtělo nic. Jen sedět a pít pivo. Začalo mi docházet, kolik jsem tam prošustroval. Berte to tak, že jsem celý život byl zvyklý někam přijet, zazávodit a dostat za to zaplaceno. Tady to bylo obráceně. Přijel jsem, zazávodil a zaplatil pár milionů za tuhle srandu a jelo se domů s velkým mínusem. Navíc jsem zhubnul jedenáct kilo, což z mých osmašedesáti bylo dost. Vypadal jsem hrozně strhaně.
Podle všeho vás ale Dakar chytnul. V plánu ho máte i příští rok.
Ano, upsal jsem se do kategorie, kde se jede bez servisní podpory a týmu. Pojedu tedy sám bez těch mých tří kluků. Na druhou stranu se o ně nebudu muset starat. To je samozřejmě nadsázka. Pravdou je, že to vyjde levněji, takže ta deprese po dojetí bude menší. Chvíli jsem si říkal, že kdybych sehnal partnery, tak bych nakonec mohl být v plusu, ale situace je taková, že nikoho nemám, takže si to stejně nakonec budu platit sám.
V motorsportu máte jméno. Čím to, že je tak složité shánět partnery?
Povím to takhle, člověk musí mít bohaté známé a nebo musí umět dobře lézt do … No vy víte kam. Ani jedno mi moc nejde, takže se snažím na závody vydělávat natáčením mých filmů, psaním knih a podobně.
Na kolik vás vlastně první Dakar vyšel?
Asi na dva a půl milionu. Letos to ale bude nižší částka.
Vyhrál jste mistrovství světa ve freestyle motocrossu, dvakrát X-Games, což je olympiáda extrémních sportů. Je Dakar právě tou výzvou, která vám do sbírky úspěchů chybí?
Asi ano. Vidím to tak. Sošku z Dakaru bych chtěl mít doma a zacelit tím moje jméno v motorsportu. Asi bych lhal, že jedu jen dojet. Vždycky jedu závodit a vždycky chci skončil nejlépe, jak můžu.
Věk nejde zastavit. Roste nám tu nějaký váš nástupce ve freestyle motocrossu?
Momentálně je na velmi dobré úrovni můj bratr, který je o dvanáct let mladší než já. Ten je v nejlepších letech. Jediné, co dnes tomuhle sportu chybí, jsou velké celosvětové závody, které se jezdily dřív. Celý tenhle sport ohromně postihla korona, protože nežijeme z dotací a potřebujeme plnit haly diváky.
Jde tenhle sport posouvat ještě dál?
Když jsem začínal, tak se dělaly roznožky a o saltu se nikomu ani nesnilo. Je složité vymýšlet něco nového, ale pořád to jde. Jsme lidi a snažíme se být lepší než ostatní. Proto stále vymýšlíme nové triky. Pomáhají tomu i nové rampy i dráhy. Možná se dostaneme do doby, kdy se budou metat trojitá salta.
Co vám teď zabírá nejvíce času?
Shánění peněz na Dakar. Ale to vás asi nepřekvapí. A samozřejmě kromě tréninku mám i své podnikatelské aktivity. Jedu také tour s naším filmem Adam a jeho poslední cesta. S ním máme tenhle týden cestu do Budějc a Hradce Králové. Do toho dělám Podmol Brothers, což je naše oblečení. Jako nejpodstatnější teď ale beru přípravu na Dakar. To se týká přípravy motorky, sehnání financí a hlavně fyzického tréninku.
Když mluvíte o fyzickém tréninku, cítíte na sobě přibývající roky?
Jo, určitě. Pořád to ale na staré železo není. Je to také tím, co jím a čím se vyživuji. Býval jsem vegetarián, teď jím maso maximálně tak dvakrát týdně. Nejím fastfoody a snažím se jíst věci, které jsou fresh. Doplňuji Omega-3, rybí tuk a podobně. Spím také na magnetoterapeutické posteli. Stejně ty nohy cítím každé ráno.
Kolik vám v nich zbývá šroubů po pádu v Mnichově? Už jste pod čtyřicítkou?
Letos v březnu jsem šel na operaci, že se jich zbavím, ale nějak se jim to nepovedlo a pak jsem na to neměl prostor, protože jsem měl léto naplněné. Takže to zkusíme znova po Dakaru. Teď mi jich tam zbývá nějakých 36.
V jedné z posledních otázek jste nakousl váš poslední film. Kde ho můžou lidé vidět a jak „Adam a jeho poslední cesta“ vznikal?
S Ladisem Zemanem, který za filmem stojí, jsme se spojili před několika lety a vytvořili film Cesta je cíl. Je to dokument o mém zranění a končí Dakarem. S ním jsme v roce 2021 objeli česká kina. Pak jsem se rozhodli, že Dakar 2022 neabsolvuji a čas věnuji natočení dalšího filmu. Vyrazili jsme proto do Namibie a objeli celou Afriku a naši pouť zakončili až v Makedonii. Na téhle cestě jsme hledali odpověď na otázku, jak správně žít. Tak vznikal film Život je cíl. Dokumenty jsou super, ale pak jsme si řekli, že bychom rádi spolu zkusili vytvořit film, který je hraný a podle scénáře.
Pár měsíců poté, co jsme prodali dostatek cinemaboxů (pozn. red.: dárková krabička se stolní hrou, oběma filmy na flashdisku, nápoji a igráčkem), jsme vzali všechny peníze a vydali se na cestu kolem světa. A tak začal vznikat film Adam a jeho poslední cesta. Nechci prozrazovat víc, než je nutné. Ve zkratce se film odehrává kolem pětatřicátníka Adama, který splácí dluhy, dvakrát za život byl v Chorvatsku se ženou a pokoušejí se o dítě. Když jim to vyjde, dozví se, že má nádor v hlavě a ví, že svou dceru nejspíš nepozná. Tak se vydá na cestu kolem světa a natáčí ji takový dokument s radami do života. Natáčeli jsme měsíc po celém světě v Norsku, na Faerských ostrovech, v Americe nebo na Srí Lance. Teď 15. října budeme s filmem v Hradci Králové, o den později v Budějcích. Pak jedeme Olomouc, Jihlavu a nakonec Prahu. Je to podle mého takový motivační film se smutným tématem.
Na každém promítání jsem i já. Vždycky na začátku a konci hraju takové divadelní scénky, kdy se film dohrávám přímo v kině. Pak vždy následuje beseda o samotném natáčení. Myslím, že je to originální koncept.
Je to váš první hraný film. Užíval jste si to?
Ano, užíval. Byla to sice fakt makačka od rána do večera, ale zároveň super zkušenost. Na všech místech jsme si hledali nějaké lokální postavy, které nám ve filmu hrají. Je to možná i díky tomu dost autentické.
Teď, když jedeme s hotovým filmem tour mi ale dochází, že jsme možná měli raději natočit komedii, to se mnohem jednodušeji prodává…
Je jasné, že kdybych to s Ladisem natáčel znova, asi bychom byli chytřejší, ale to je prostě daň za nezkušenost. Třeba to je ve výsledku náš poslední hraný film.
Na druhou stranu, kdyby přišla nabídka na nějakou roli ve filmu nebo seriálu, přemýšlel byste nad tím?
Asi ano, proč ne. Já se před kamerami pohybuji celý život, takže bych s tím asi problém neměl. Myslím si ale, že ještě pár let zůstanu u motorek.
V roce 2019 jste obdržel od Miloše Zemana medaili Za zásluhy. Někteří sportovci nebo umělci odmítají přebírat vyznamenání od současného prezidenta jako výraz nesouhlasu s jeho kroky a vyjadřováním. Přemýšlel jste nad něčím podobným?
Jako sportovec jsem apolitický. Vždycky jsem považoval za čest obdržet nějaké vyznamenání. Ač s prezidentem nemusím souhlasit, pořád je to prezident naší republiky. Kupodivu většina mých fanoušků s tím neměla problém. Naopak řada sportovců kolem mně se mi divila. Říkali, že by tam nikdy pro vyznamenání nešli. Tak jsem jim jen odvětil: „No jo, ale tys nic nedostal.“
Kde teď máte tu medaili?
Mám takovou místnost, kde mám všechny medaile a poháry za celou kariéru. Tak tam je i tohle vyznamenání. Nemá žádné mimořádné místo.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
