Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Jmenuju se Tereza, jsem míšenka a jsem adoptovaná. V české společnosti si připadám tak trochu jako liči. Podobně jako banánové děti, které se narodily vietnamským rodičům, ale vyrostly v Evropě, se i já cítím uvnitř bílá, ale na povrchu vypadám prostě jinak. Rozhodla jsem se psát o svých zkušenostech s tím, jak se s touhle nálepkou v České republice žije. Přečtěte si, co zažívám třeba na obyčejné poště.
Tereza je adoptovaná míšenka narozená v Česku. Rozhodla se svoje zážitky sepisovat a sdílet na stránkách Jako liči. Její příběhy najdou čtenáři také na Drbně v podobě blogu.Nejenom, že místo doručení BALÍKU DO RUKY dostanete PAPÍR DO SCHRÁNKY, ale taky občas zažijete kulturní obohacení, kterého by se vám jinde jen těžko dostalo.
Přicházím k přepážce. „Dobrý den, měla bych tady mít balíček, ale nejsem si jistá, jestli už ho tady máte. Je na jméno Tereza Šimonová,“ říkám.
Slečna za přepážkou mě zhodnotí svým světaznalým kritickým okem a naprosto ignoruje občanský průkaz, který jí intenzivně strkám do kastlíku. „A povolení k pobytu máte?“ odvětila bez pozdravu. „To nemám, nestačila by vám občanka?“
Už si popravdě nepamatuju, jak přesně se celý ten rozhovor odehrál, určitě byl o něco delší. Je to událost z roku 2016, kdy Česko šílelo kvůli těm tisícům migrantů, brázdících na nafukovacích člunech naše malebné říčky a rybníky. Pamatuju si ale, že tehdy jsem si jen pomyslela, že slečna má sakra štěstí, že sedí za sklem, protože jsem měla chuť po ní skočit a narvat jí tu občanku do ...
Nutno taky dodat, že jsem v rozmezí několika málo dní kolem téhle historky dostala na ulici od ochotných českých občanů několik velmi milých doporučení, abych se odebrala "zpátky do Sýrie" nebo "odkud jsem to sem přitáhla". Dnes bych jim řekla, že bych ráda někam za exotikou, protože mě tady to počasí už pěkně štve.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
