Chtěl Jan Hamáček prodat zájmy naší země za dávky neověřené vakcíny a kousek diplomatické slávy? Tento problém už několik dní zaměstnává česká média a politiky ze všech stran. Pokud by se podezření potvrdilo, je zřejmé, že by Hamáček měl politiku rychle a nadobro opustit. Rozhodně dřív, než to za něj udělají v říjnu voliči.

Jmenuju se Tereza, jsem míšenka a jsem adoptovaná. V české společnosti si připadám tak trochu jako liči. Podobně jako banánové děti, které se narodily vietnamským rodičům, ale vyrostly v Evropě, se i já cítím uvnitř bílá, ale na povrchu vypadám prostě jinak. Rozhodla jsem se psát o svých zkušenostech s tím, jak se s touhle nálepkou v České republice žije.

Během posledního roku se téma školství a učitelské profese probíralo v médiích a na různých fórech vzhledem k pandemii Covidu-19 mnohem častěji než obvykle. Zavřené školy a přechod na distanční výuku totiž pochopitelně poznamenaly mnoho rodin. Nemělo by to však zakrýt skutečnost, že se na poli vzdělaností politiky objevila i řada dalších událostí a témat, které vyvolaly vášnivé debaty: Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, novela zákona o pedagogických pracovnících, revize rámcových vzdělávacích plánů, reforma přípravy budoucích učitelů na pedagogických fakultách a dalších fakultách připravujících učitele.

Prezidentův projev vyvolal podle očekávání vlnu kritiky a nesouhlasu. Po týdnu zarputilého mlčení vystoupil v krotkém prostředí TV Prima a tím, co řekl, vlastně popřel sám sebe.

Pohled na dění v české vládě rozhodně není příjemná podívaná. Kritika za většinu jejích rozhodnutí padá ze všech stran. Pouhý výčet všech průšvihů a krajně podezřelých rozhodnutí by sám zabral místo na několik článků. A s příchodem pandemie, kdy vláda začala ovlivňovat náš život doslova na každém kroku, jsme to pocítili tvrdě a bolestivě úplně všichni.

Ejpovický světoběžník na první dobrou říká, že lidé mnohdy netuší, co mají za kopcem. Aby ukázal, jaká zajímavá místa mohou potkat, rozhodl se na své motorce procestovat svět, a přitom nepřekročit hranice Česka. Schválně, věděli jste, že u Zdemyslic najdete Španělsko? Právě tam totiž začíná celá spanilá jízda Tomáše Zábranského.

Milé poslankyně, milí poslanci. Vzpomínáte? „Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Tato slova přednesl/a každý/á z vás po vašem zvolení na první schůzi poslanecké sněmovny.

K velikonočním tradicím neodmyslitelně patří zdobení kraslic. Nejinak je tomu ve Vacenovicích na Hodonínsku, kde už téměř osmdesát let chodí lidé z širokého okolí obdivovat výtvory Marie Jakubíčkové. Na vajíčka škrábe tradiční vzory odkazující na rodnou obec a krajinu jižní Moravy.

Byly doby, kdy se za Trabantem opravdu nikdo neotočil. Jenže teď je doba jiná a z vysmívaného bakeliťáku je automobilová ikona, která rozdává radost kamkoli přijede. Na nejstarším dochovaném statku z roku 1378 v Plzni Lobzích, nyní našlo útočiště hned několik těchto vozítek. S láskou se zde o ně stará Pavel Křovák, který zde vytvořil i muzeum nazvané „Příběhy dvoutaktů“. Kromě Trabanta má totiž i Wartburgy, Barkase i jejich předchůdce jako je IFA nebo P70.

Dny Andreje Babiše a jeho Hnutí ANO zdaleka nejsou sečteny, jak by se někomu mohlo zdát na základě nedávno zveřejněného volebního modelu od společnosti Kantar. Podle jeho průzkumu by teď volby vyhrála koalice Pirátů a STAN se ziskem 34 procent a teprve za nimi by na druhém místě bylo až Babišovo ANO s 22 procenty. Volby jsou ale až v říjnu a paměť českého voliče je velmi krátká. Tentokrát by ale neměl zapomenout nejen na to, co se dělo a stále ještě děje v době koronavirové pandemie.