Milují Šumavu, pocházejí ze Šumavy a i když v současné době žijí a pracují v Praze, jak je to jen možné, vyrážejí na Šumavu s foťáky v ruce objevovat a zaznamenávat ta nejkrásnější místa. Radost ze svých cest i své fotografické úlovky si ale rozhodně nenechávají pro sebe. Před čtyřmi lety založili Martin a Anna Kalných na Facebooku a Instagramu dnes již velmi úspěšnou a populární skupinu Fotíme Šumavu. Tam přispívá fotografiemi ze Šumavy nejen zmíněná dvojice, ale i stovky dalších fotografů. A nezůstává jen u fotografií, pro své příznivce připravují mladí manželé mnohé zajímavé projekty. Tím aktuálním je například Šumavský deník nebo Šumavská bojovka. Více už se dozvíte v dalším dílu našeho seriálu (Ne)Obyčejní.

Řekl už mnoho věcí, které bylo možno označit za pochybné, ne-li přímo lživé. Dalo by se říct, že zneužívá faktu, že má neomezený přístup k informacím (a médiím), zatímco jeho publikum (a leckdy i oponent) zpravidla ne. Nemůžeme tedy plně posoudit, zda a kdy nás balamutí. Lidé ho berou vážně, protože jeho úřad je vážený. U koho jiného se spolehnout, že nás zaměřeně neuvádí v omyl? Ano, řeč je o prezidentovi republiky. České republiky.

Pozorujeme to na sobě sami a teď v době covidu asi i víc než jindy. Je nám hůř, víc nás pobolívá hlava, zlobí záda nebo zuby, jsme unavenější a objevují se i zdravotní problémy, které nás nikdy dřív netrápily. Fyzicky bychom měli být podle všech ukazatelů v pořádku, ale psychicky a sociálně strádáme, a to se odráží i na našem fyzickém stavu.

Rychlé rozvolnění, na které všichni restauratéři netrpělivě čekali dlouhé měsíce, přineslo mnohým z nich poměrně tvrdé vystřízlivění. Do řady provozoven si zákazníci totiž hledají cestu jen velmi pomalu. I mnohé z proslulých restaurací v Praze zely první „postcovidový“ týden prázdnotou a personál, pokud tedy ještě nějaký zbyl, posmutněle pozoroval, jak si lidé navzdory zlepšující se pandemické situaci stále chodí pro jídla do krabiček, nebo si je objednávají přes kurýrní služby. V lepším případě…

Proč to ten kluk dělá? Nejen tato věta se honí v myslích představitelů stávajících českých institucí, které by měly hájit zájmy vydavatelů a novinářů. Proč to tedy dělám? Předně si myslím a říkám to zcela otevřeně, že české instituce, které mají kultivovat a lobbovat za demokratické principy a podporu médií nejen v době covidové, fatálně selhaly. Slovo fatálně si mohou podtrhnout nesouhlasnou vlnovkou, ale na mém názoru nic nezmění.

Covid přinesl českému spotřebiteli třetí největší revoluci od druhé světové války. Ta vůbec největší samozřejmě přišla v roce 1990, kdy padlo centrální plánování výroby všeho. Tedy lépe řečeno téměř všeho. Třeba českobudějovický Budvar je dodnes poslední přežívající národní podnik. Druhou největší revolucí pak byla státní krádež veškerých úspor při státním bankrotu v roce 1953.

Osobu Vladimíra Šmicera netřeba dlouze představovat. První český vítěz Ligy mistrů ve fotbale, Slávista a dlouholetá opora klubů jako Lens nebo Liverpool v dubnu oznámil kandidaturu na předsedu fotbalové asociace. Po necelém měsíci vzal své rozhodnutí zpět a podpořil Petra Fouska, proti němuž se tak 3. června na valné hromadě v Nymburce postaví pouze Karel Poborský. O tom, co český fotbal potřebuje jsme si v dalším díle (Ne)obyčejných povídali právě s Vladimírem Šmicerem.

Kauza poslance Dominika Feriho otevřela otázku, zda by se politici a vůbec veřejně činní lidé měli třást před justicí více než ti ostatní. Měli, a měli by s vědomím této skutečnosti už do politiky jít.

Tanec ji doprovází už od dětských let. Zkoušela balet, břišní tance až nakonec objevila kouzlo afrických tanců. Divoké a nespoutané rytmy Marii Fialovou natolik okouzlily, že se jela učit přímo ke zdroji. Do Afriky se ještě dvakrát vrátila a nyní své zkušenosti předává dál na tanečních kurzech nebo poskytuje taneční terapii, protože právě při tanci může člověk naplno projevit svou osobnost.

Co nás čeká poté, co se alespoň dílčím způsobem vypořádáme s koronavirem? Bude to krize, nebo růst? Názory ekonomů se liší, pohledem personálních oddělení je zatím důvod k optimismu.