Važme si našeho kulturního dědictví, ne jen finančních příspěvků
Když jsou větrné elektrárny umísťovány na ostrovech či poblíž severních moří, je to v pořádku a sotva proti tomu bude někdo z estetických důvodů protestovat. Ale ani ve snu by mne nenapadlo, že se budeme pokoušet umisťovat větrné elektrárny do blízkosti barokních památek a jimi obohacené krajiny. Například té krajiny, jež se od letošního roku může chlubit i označením Evropské dědictví.
Úmysl umístit větrné elektrárny v dostupné vzdálenosti k národní kulturní památce kláštera v Mariánské Týnici s kostelem Zvěstování Panny Marie je v tomto ohledu naprostá ignorance ideového záměru geniálního stavitele a architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla.
Před listopadem 1989 byla tato dnes národní kulturní památka v tak děsivém stavu, že se reálně uvažovalo o její demolici. Naštěstí k ní nedošlo. A to nejprve v devadesátých letech zásluhou tamního okresního úřadu a starostů okolních obcí. Později se o záchranu památky, v jejímž areálu působí Muzeum Severního Plzeňska, zasloužil Plzeňský kraj i s podporou prostředků z Evropské Unie.
Z tohoto poutního místa se stala chlouba celého regionu. Pověstný je nejen samotný klášter s kostelem, ale i okolní krajina, která je nedílně vizuálně spojena s touto památkou. Podobně, jako je tomu např. u Santiniho Zelené hory. V daném případě si nelze vystačit s tím, že záměr výstavby větrných elektráren poblíž okolních obcí bude úředně posouzen z hlediska dopadu na životní prostředí. Už jen ten záměr je stejně tak kontroverzní jako případné umístění větrné elektrárny na Pražském Hradě či Karštejně.
Jsou věci, které ani miliony navíc do rozpočtu obcí nenahradí.
Autor je senátor a zastupitel Plzeňského kraje
