Dnes, 11:15
Velký smutek zavládl mezi krajskými záchranáři. Před vánočními svátky zemřel jejich oblíbený kolega, který sloužil na výjezdových základnách v Plzeňském i Karlovarském kraji. Své práci byl oddaný i v pokročilém věku. Těsně před osmdesátkou získal také ocenění Záchranář roku.
„Od kolegů z Karlovarského kraje přišla před vánočními svátky smutná zpráva, že nás navždy opustil lékař Jindřich Korbelář, který sloužil na výjezdových základnách v Plzeňském i Karlovarském kraji. Odešel v požehnaném věku osmdesáti sedmi let,“ informoval Vítězslav Sladký ze ZZS Plzeňského kraje.
Příběh Jindřicha Korbeláře byl odlišný od jeho kolegů ze záchranky. Po vystudování lékařské fakulty v Hradci Králové nastoupil v roce 1962 do vojenské nemocnice v Plzni. O deset let později byl u vzniku Anesteziologicko-resuscitačního oddělení a 12 let ho vedl jako primář. Ve svých osmašedesáti letech ale kariéru změnil a nastoupil na záchranku. Nejdřív jako externista, posléze jako zaměstnanec. I ve svých osmdesáti letech prohlašoval, že do práce přestane chodit až ve chvíli, kdy tam netrefí.
Na zdravotnickou záchrannou službu přišel tedy až ve věku, kdy ostatní pomýšlí na odchod do důchodu. I přesto stihl získat v roce 2017 ocenění Záchranář roku, a to krátce před svojí osmdesátkou. „Zhruba v té době jsme spolu hovořili. Doktor Korbelář sloužil na oblasti Západ a pak také ve zmíněném Karlovarském kraji. S humorem sobě vlastním o sobě říkal, že byl vždycky „do tahu, spíš než do chovu“, a proto upřednostňoval práci v terénu, před vysedáváním v kancelářích,“ vzpomíná Sladký.
V Bečově s manželkou koupili dům, který postupně přestavěli na penzion s restaurací. Záchranka se pro něho stala novou výzvou. „Zní to dost šíleně, ale zatímco většina mých kolegů odešla do penze, já začal pracovat na plný úvazek na karlovarské záchrance a ještě jsem si přidal poloviční v Plzeňském kraji, konkrétně ve Stříbře. Čili celkem tak 280 hodin měsíčně. Ale na zápřah jsem byl zvyklý celý život. Do Stříbra jsem navíc kdysi jezdil rybařit. Je to krásné město, a já nedokázal říci NE. Spousta lidí se diví, proč v osmdesáti chodím do práce, a já jim odpovídám, že skončím, až tam netrefím,“ cituje Sladký vyprávění doktora Korbeláře.
Podle jeho slov vynikal nejen svou dlouholetou erudicí, ale také ochotou se neustále vzdělávat, i až otcovskou empatií k pacientům a laskavostí ke kolegům. „Kdo potřeboval pomoc, tomu byl mu nablízku. Jako jedinečný lékař a přítel. Čest jeho památce,“ uzavřel Vítězslav Sladký.
Chceš nám něco sdělit?Napiš nám