úterý 28. září 2021 Václav

Můj první semestr v době covidové. Aktuální pohled na studium v zahraničí očima českých studentů

Začali studovat zahraniční univerzitu v roce, který zásadně ovlivnila celosvětová pandemie. Jak se s touto situací vyrovnali, v čem byl jejich první semestr jiný od běžného začátku vysokoškolského studia, a má studium v době covidové také nějaké výhody?

Odpovídají stipendisté Bakala Foundation:

Linda Jarkovská,
Univerzita: King's College London, Velká Británie
Obor: International Relations and History
Linda pochází z Prahy. Vystudovala Nový PORG v Praze.

David Popelka
University of York, Velká Británie
English Literature
Pochází z Bělotína v Olomouckém kraji.  Vystudoval: Střední pedagogická škola Sv. Anežky České, Odry.

Adam Křivka
California Institute of Technology, USA
Physics
Pochází z: Brno, Jihomoravský kraj. Vystudoval Cyrilometodějské gymnázium a střední odborná škola pedagogická Brno.

Začneme praktickou otázkou. Jak se studentům v době covidové hledá ubytování?
Linda: Na jaře 2020, před nástupem do King´s College, jsem se rozhodovala, zda si vzhledem k situaci rezervovat univerzitní koleje. V tu dobu řádil covid a nevědělo se, jak vše bude probíhat. A tak jsem se rozhodla ubytování neřešit a počkat, jak se situace vyvine. Během léta se situace trochu umírnila a já najednou zjistila, že v září nastupuji a nemám kde bydlet. Narychlo jsem hledala možnosti ubytování a naštěstí narazila na sdílený byt. Život se spolubydlícími, s kterými se člověk do té doby neznal, může být ale výzvou. Hlasité párty, scházení se s lidmi navzdory zákazům a rozdílné představy o uklizeném prostředí, jde zkrátka o zkoušku tolerance. Výhodou je ale určitě cena, sdílený byt vyjde mnohem levněji než koleje. 

David: Já měl ubytování zajištěné na univerzitní koleji. Se zpřísněním opatření se mnoho studentů rozhodlo, že na kolejích nebudou bydlet, nicméně koleje stále účtovaly nájem. Studenti s tím nesouhlasili, takže vznikl trochu problém. Nakonec se našlo řešení. Studenti sice museli nájem zaplatit, ale částka se bude brát jako kredit do budoucna, kdy budou pokoje reálně využívat. 

Adam: Když jsem v létě 2020 zjistil, že moje vysněná univerzita Caltech v Los Angeles bude fungovat zcela distančně, začal jsem hledat alternativy. Zvládat totiž školu, jejíž kurikulum často dostává přídavné jméno "drtící / ničivé", sám ze svého dětského pokoje, se mi nechtělo. Naštěstí se objevili Jules a Olivers, dva evropští spolužáci (Jules z Francie a Olivers z Lotyšska), kteří to měli stejně. Hledali jsme bydlení ve všech evropských státech, a nakonec jsme se rozhodli pro luxusní letní sídlo známé Julova táty, za slušnou cenu, kterou jsme pokryli z našich stipendií. Bydlíme mezi Nice a Cannes, ve vilce s bazénem, je to tu trochu jako v Kalifornii. Přemýšlíme, že na třetí semestr bychom se mohli přestěhovat ještě někam jinam, nic nás neváže, aspoň toho víc poznáme. Je důležité na téhle situaci nevidět jen negativa.

Jak se vám studuje online? Má studium v „době covidové“ i nějaké výhody?
Linda: Ze začátku jsme měli tzv "blended learning" a některé přednášky byly ve velké aule, kde jsme samozřejmě museli nosit roušky a dodržovat rozestupy. Nejhorší pro mě bylo, že se nedalo dobře rozumět profesorovi, který měl roušku, přes ní průhledný štít a ještě mluvil daleko od mikrofonu. Koukala jsem do skript a jen jsem odhadovala, o čem zhruba právě mluví. Pak se v naší skupině objevila nákaza a všichni jsme šli do karantény a na online výuku. A voilá! Konečně jsem rozuměla profesorovi, co říká, protože mluvil bez roušky a přímo do kamery.

David: Tak to jsem měl stejně! Také jsem díky online přednáškám lépe rozuměl profesorovi a jeho výkladu.

Linda: V online výuce myslím vznikla i lepší koordinace mezi námi studenty a také jsme se poprvé pořádně poznali. Před tím jsme mezi sebou museli mít velké rozestupy a sociální kontakt byl omezený. Dá se tedy říct, že v něčem je to takto pro nás praktičtější. Přednášky míváme předtočené. Mám ve zvyku pouštět si je na rychlost 1,5 - 2x vyšší, takže to pak stihnu rychleji než v reálu.

Adam: Část profesorů má připravená předtočená videa, druhá část vysílá „live“ (u mě tedy platí, že na co se nepodíváš „live“, na to už se nepodíváš vůbec, ale to může mít každý jinak). Máme spoustu náročných úkolů, proto se podporuje vzájemná spolupráce. Online jsme docela dobře sladění. V USA si člověk předměty vybírá. Měl jsem například i filozofii, kde jsme probírali Aristotela a další filosofy, ačkoliv studuji přírodovědný obor. Bylo nás tam 16 a profesor to dokázal tak skvěle zorganizovat, že mám pocit, že všechny dobře znám, ačkoliv jsme se vlastně osobně nikdy nepotkali. Spolupráce a interakce byla výborná, ač online, ale záleží hodně na profesorovi.

Jak probíhá interakce během lockdownu?
Linda: Je fakt zvláštní, když se s někým bavíte třeba rok skoro denně a ještě jste se v reálném životě nepotkali. To je zvláštní pocit i pro nás, kteří jsme vyrostli na sociálních sítích. V Londýně dobře funguje na univerzitách Czech & Slovak community, jsme propojení, pomáháme si, jsme velmi silná komunita. Například stačilo požádat a druhý den už u mě byl český kluk, kterého jsem nikdy předtím neviděla, a pomohl mi sestavil můj nový nábytek z Ikei.

Adam: Na Caltechu se dělají "raketové kluby", space engineering, můj spolubydlící tam je a když měli debatu s astronautem, který byl ve vesmíru, tak to jsem mu koukal přes rameno a záviděl. Já dělám něco jiného - Klub efektivního altruismu - nejdřív jsem se jen účastnil, teď ho vedu.

Na Caltechu, vlastně všeobecně na amerických univerzitách, jsou tzv. “houses“. Celkem je jich 8, to je taková vaše “rodina“. Vyzkoušíte si každý z nich, můžete tam přespat, a pak si vyberete, do kterého chcete patřit. Platí tam různá pravidla, jako že se nesmí mluvit o alkoholu, špatně se vyjadřovat o ostatních “housech“ apod. Já jsem si vybral Blacker – jsme kutilové a pokusáři (často trochu průšviháři). Letos byly kvůli opatřením „houses“ převedeny do online prostředí, což je zvláštní, ale funguje to. Dělají se house-events (game nights nebo hobby groups) a jde to i online.

Jak zvládáte náročné učivo? Zažili jste si nějaké těžké momenty?
Linda: Z mé první eseje jsem dostala 47 %. Přitom to bylo téma, které mám hodně ráda a opravdu jsem se snažila. To byl pro mě docela těžký moment. Zlepšilo mi náladu, až když jsem zjistila, že nikdo jiný nedostal o moc víc. Je taky třeba říct, že většinou nikdo nedostane víc než 60%, obecně ale platí, že 70% je nejlepší známka, kterou student může vůbec dostat.

Týden od týdne je vše těžší. Ale jako skupina na sobě pracujeme společně, chceme lepší známky a podporujeme se. Zjištění, že to všichni cítíme stejně, mi pomáhá.

David: Když jsem v září přijel do Anglie, byl jsem dva týdny v povinné karanténě, pak týden ve škole a chytil jsem covid. Takže zase dva týdny doma. Do toho jsem měl horečky a bolest hlavy, požadavky ze školy se stupňovaly a já ani nemohl číst. Do toho bohužel přišla zpráva o úmrtí v rodině a já ani nemohl jet domů. To bylo těžké období.

V tu dobu mi hodně pomohla vedoucí oddělení. Uklidnila mě tím, že ačkoliv mám z eseje jen 57 %, jsem na tom pořád lépe než mnozí Britové. V Anglii vám profesoři pomohou a zvednou vás, můžete je vždy požádat o pomoc. V Česku mám pocit, že tu jsou jen od toho, aby předali vědomosti a vyzkoušeli vás z nich.

Pomohla mi i nadace Bakala Foundation, byl jsem vděčný za jejich podporu a motivaci. Vážím si toho, že získání stipendia neznamená jen získat finanční podporu, ale i přátelskou oporu v těžkých situacích.

Adam: Já jsem celkem v pohodě, mě známky moc nestresují. Teď vlastně o známky ani tolik nejde. První dva semestry jsou „pass or fail“, nepočítají se do známkového průměru. Jsem asi prostě takový typický „laid back“ student americké univerzity.

Vybírání předmětů je dobrovolné. Tento trimestr mám ekonomiku a antropologii, což mě zrovna moc nebaví. Kromě toho máme samozřejmě core curriculum, základní učební plán, který je povinný a musí se splnit. A to je náročné.

Adam, David a Linda studují na předních zahraničních univerzitách díky stipendiu Scholarship, které každoročně udílí nadace Bakala Foundation. Stipendijní program Scholarship je určen zájemcům o studium ucelených bakalářských nebo magisterských programů na zahraničních univerzitách, kteří mají české státní občanství (nebo povolení k trvalému pobytu v ČR) a v den podání žádosti jim není více než 33 let. Stipendium je úspěšným uchazečům přislíbeno na celou dobu trvání studia (bakalářského či magisterského), pod podmínkou dobrých průběžných studijních výsledků. Za více než 10 let existence programu podpořila nadace Bakala Foundation 171 českých studentů a studentek, kteří vystudovali nebo studují na 50-ti univerzitách po celém světě. Více o programu Scholarship najdete na stránkách nadace.

Kdybyste tenkrát věděli to, co víte dnes - šli byste do toho znova?
Linda: Určitě! Je vidět, že v horších časech se lidé semknou a pomáhají si, hlavně tedy v rámci české komunity. Potkala jsem zde úžasné lidi. Pomáháme si i mezi stipendisty Bakala Foundation navzájem.

David: Neměnil bych. Miluji svou univerzitu, miluju literaturu, moc mě to tu baví. Učí mě opravdové kapacity v oboru, neskutečně mě tu chytila četba. Čtu knihy, které jsem nikdy ani neznal, a překládám je ze staré angličtiny. Je to pro mě splněný sen.

Adam: Já jsem také jsem spokojený. Líbí se mi třeba, že máme přednášky přímo s Nobelisty. Dříve jsem chtěl na MIT, to je takový věčný rival Caltech, něco jako Cambridge a Oxford, děláme si ze sebe legraci. No a teď už mám všechny argumenty, proč jsme lepší. Takže bych také neměnil.

Ohodnoť článek

Autoři

Štítky rozhovor, Bakala Foundation, nadace

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.