čtvrtek 9. prosince 2021 Vratislav

Utekli hrobníkovi z lopaty. Opuštění a nechtění chrti z Irska a Španělska dostali druhou šanci

Pes je nejlepší přítel člověka, parťák a pomocník. Není náhodou, že se o Češích říká, že jsou národem pejskařů. Jenže v zemích, jako je například Španělsko, na čtyřnohé společníky pohlíží poměrně jinak, zejména na lovecké chrty. Jsou bráni jako hospodářská zvířata a jakmile nejsou k užitku, zbavují se jich majitelé velmi drastickým způsobem. Lépe na tom nejsou ani dostihoví šampioni v Irsku, pro které kariéra a život končí, když přestanou podávat výkony. Dát šanci těmto elegantním stvořením se snaží řada organizací i v Česku.

„Každý závod je běh o život.“

„Je to obrovská mašinérie, kdy se ročně narodí tisíce štěňat s jediným cílem - vyhrávat. Poměrně brzy se odeberou od matky a začínají s přípravou na závody,“ vysvětluje Jolana Juříčková z organizace Chrti v nouzi, která se snaží pomáhat dostihovým psům v Irsku. Od zhruba 18 měsíců může pes závodit. Sportovní kariéra pro ně končí okolo čtyř let věku.

„Když nejsou dobří, tak končí. V Irsku jsou oficiální likvidační stanice, kam můžete přivést jakéhokoli pejska a za poplatek ho utratí. Ze zákona tam pes zůstává pět dnů, kdy vyvěsí zprávu, že tam je. Když nikdo neprojeví zájem, tak ho utratí. A to je ještě lepší případ, kdy je pes humánně utracený,“ říká Juříčková.

Organizace Chrti v nouzi funguje už 12 let. Za tu dobu se v Irsku přístup ke psům moc nezměnil. „Celosvětově je velký tlak na zacházení se psy. Je to ale těžké. Je to tradice a generační záležitost, kdy se toho účastní i děti. Nic ale nejde ze dne na den. Je to velký průmysl a byznys a co by se pak s těmi tisíci psy stalo? Je potřeba lidi naučit, že greyhound není stroj. Je to úžasný pes a stojí za to ho adoptovat jako každého jiného pejska,“ dodává Juříčková.

Nechtění španělští lovci

Chrtí smečky využívají především lovci ve Španělsku, kdy jim psí pomocníci pomáhají s lovem drobné zvěře. Pokud se jim nedaří, nemají s nimi majitelé slitování. Oblíbeným způsobem, jak se lovci psů zbavují je také jejich věšení na strom a to tak, aby zvíře co nejdéle trpělo. Pro nás je to něco naprosto nepředstavitelného, ve Španělsku jde o zvrhlou tradici. „Díky osvětě, která ve Španělsku probíhá, začínají lovci vodit psy do útulků a hned je nezabíjejí. Přesto jich stále mnoho končí vyhozených na ulici, kde přichází k těžkým úrazům. Také se po skončení lovecké sezony objevují případy, kdy je ještě zaživa hází do roklí,“ odkrývá smutnou pravdu Magda Lacinová z organizace Galgo v nouzi, jež vznikla už v roce 2009.

Psi se mnohdy potýkají se zraněními, čas ale všechno zahojí

Útulky jsou ale stejně jako u nás přeplněné. V českých stanicích sice zůstanou psi i několik let, ve Španělsku zhruba měsíc, pak je utratí. V poslední době se ale už naučili spolupracovat se spolky. Chrt se pak v záchranné stanici nejprve musí fyzicky zahojit. Mnohdy se potýkají s podvýživou nebo parazity. Když se toto povede, přichází na řadu péče o psí duši. To je mnohdy běh na dlouhou trať, pokud se vše podaří mohou psi vyrazit do nového domova. 

Adopcí to teprve začíná

Na stránkách jednotlivých organizací najdete fotografie a krátký popis pejska. Následuje dotazník, osobní setkání a návštěva v domácnosti, aby lidé ze spolku věděli, kam pes půjde. Nezřídka kdy se stává, že zájemcům vybraného společníka rozmluví a doporučí jim jiného, vhodnějšího kandidáta. 

Snažím se lidem najít psa tak, aby si to sedlo do rodiny. Lze říct, že z 90 procent vybírám rodině ty psy já. Celý proces ale začíná ve Španělsku, kdy se vystavují přepravní papíry. Cesta zvířat musí být zmapovaná. Hlavně se kontrolují čipy a očkování. Pes pak odjíždí domů. Pro nás to tím teprve začíná, protože dál sledujeme psy, jejich pokroky a jak se jim daří. Jsme komunita lidí, že si pomáháme a radíme si. Zájemcům před samotnou adopcí posílám také video, aby věděli, jak se psem pracovat a na co se připravit," přibližuje Lacinová.

Jedním z těch, kdo chrtům propadl je také Plzeňanka Weronika Gray„Doma mám adoptovaného pejska z českého útulku, nalezené a zachráněné kočičky a po dlouhém boji, jsem si konečně prosadila, že i já zachráním jednoho takového pejska ze Španělska a dám mu nový domov. Pokud se totiž rozhodnete adoptovat chrta, nemáte téměř žádnou šanci najít ho v českém útulku,“ zdůrazňuje Weronika.

Z podenca Maila se brzy stal klidný pes a úzašný společník, foto: archiv Weroniky Gray

Tak se k ní dostal parťák Mailo. Začátkem léta se Weronika rozhodla, že poskytne domov dalšímu pejskovi. „Chtěla jsem psa, který to zkrátka nejvíce potřeboval bez ohledu na to, jak vypadá. Takže jsem zavolala do Galgo v nouzi, že mám místo pro fenku, jestli tam májí nějakou, která potřebuje přivézt do ČR. Obratem jsem dostala zprávu, že přesně jedna taková fenka tam je. Byl to ošemetný případ, lovec ji přivedl na usmrcení, ale někdo si jí všiml a podařilo se ji včas dostat ven a odvést ji do záchranné organizace,“  říká.

Malířka na svých obrazech zachycuje něžnou povahu chrtů i jejich strádání

Grafička, fotografka, malířka a také velká milovnice psů. Přesně tak můžeme titulovat Plzeňačku Weroniku Gray, která svou uměleckou tvorbu směřuje hlavně ke čtyřnohým společníkům. Pořádá charitativní akce na pomoc opuštěným chrtům, a dokonce i...

Příjezd do nového domova byl naprosto poklidný. O kočičí spolubydlící nejevila zprvu vyplašená fenka zájem a okamžitě začala všude šmejdit. „Jako první zkontrolovala co je na lince, na stole a hned potom už jsem jí tahala hlavu z odpadkového koše. Lekala se každého prudkého pohybu, hlasitějšího zvuku. Kdykoliv kolem projelo auto, běžela se někam schovat, ale zároveň to bylo každý den o něco lepší. Nejvíc si užívala vycházky venku v přírodě. Tam se jí ocásek začínal pomalinku točit vzhůru, každý den o kousek výš a každý den jsem z toho měla obrovskou radost. Doma už si byla také jistější – okamžitě pochopila, k čemu je gauč a postel a jak příjemné je tulení,“ popisuje s úsměvem Weronika.

Weroničin druhý zachráněnec- bázlivá Medy po příjezdu ze Španělska, foto: Lenka Pokorná

Není chrt jako chrt

Někteří jsou raději sami v klidu na gauči, jiní uvítají dalšího parťáka. „Greyhound je sprinter, udělá si pár koleček a dokáže spát celý den. Není chovaný ve smečce a do styku s člověkem přichází poměrně často. Jsou klidnější a vyrovnanější. Já osobně si myslím, že mazlivý pes je každý, ale záleží na přístupu člověka,“ míní Juříčková.

Oproti tomu jsou španělští chrti lovci a na to by se nemělo zapomínat. „Hlavní je, aby je majitelé nepouštěli z vodítka. Galgové neuvažují, běží a mohou vběhnout třeba pod auto. Zezačátku se mohou bát, ale nikdy nekousnou. Pokud je člověk připravený, tak to zvládnou. Jsou to skvělý společníci. Nesmí však být ve stresu. Jsou to ale parťáci a jejich pokroky jsou vidět na našich společných srazech," dodává Lacinová.

Každý chrt je zkrátka unikát. Sami majitelé říkají, že buď jim člověk porozumí a propadne anebo je naopak vůbec nepochopí. Pokud ale někde v Česku potkáte chrtího elegána na vodítku, dost možná se může jednat o jednoho z moha zachráněných psů, kteří dostali druhou šanci. Ostatně jak říká Magda Lacinová: „Každá adopce má smysl.“

Několik tuzemských organizací se věnuje pomoci psům, kterých se jich jejich majitelé zbaví, protože už nepodávají dobré výkony na psích dostizích nebo nezvládají zastávat pozici loveckého psa. Většinou se jedná o psy z Anglie, Irska a ze Španělska. Mezi takové organizace můžeme řadit: Chrti v nouzi, Galgo v nouzi, Galgos De La Estrella a Lanzpodenko.

Hodnocení článku je 96 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Lenka Pokorná

Štítky pes, adopce, útulek, chrt, galgo, greyhound, Plzeň

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.