Malířka na svých obrazech zachycuje něžnou povahu chrtů i jejich strádání

Už jako malá si něco neustále kreslila, a tak nebylo divu, že šla studovat na uměleckou školu. Vybrala si obor propagační a užitá grafika. „Tam jsem se pak svezla k fotce, u které jsem nějakou dobu zůstala. Hrozně mě bavilo fashion focení. Když jsem trochu do toho světa nahlédla, tak jsem od toho raději upustila, protože prosadit se v tomto oboru je takřka nemožné. Přesedlala jsem postupně na focení psů,“ začíná své vyprávění Weronika Gray.

Časem oslovila kamarádku, která učila výtvarku na škole a společně se domluvily, že uspořádají první charitativní výstavu. Děti pejsky malovaly, Weronika fotila. Co se prodalo, šlo na podporu útulku.

„Touhle myšlenkou to celé začalo. Je to už asi osm let. Tenkrát to bylo v Centrumu na Doubravce, kde jsme to nalepily s dětmi na výlohy zavřených krámů. Mělo to překvapivě úspěch a téměř vše se rozprodalo. Na dalších akcích jsme to pak spojovali i s potravinovou sbírkou a podobně,“ pokračuje. 

První akci pořádali ve prospěch plzeňského útulku. Pak spolupracovali se psím domovem Nora, který vede zvířecí záchranář Karel Bobál. Na výstavy se mohli příznivci těšit každý rok na Vánoce a další cesta se Weronice otevřela díky sociálním sítím, kdy si její tvorby všiml spisovatel Filip Rožek.

„V tu dobu dával dohromady organizaci Se psem mě baví svět  a ozval se mi, jestli bych pro ně neudělala výstavu. Šlo už o velkoformátové obrazy. Navrhovala jsem jim logo a ilustrovala jejich první knihu. Psi se mnou zkrátka dál zůstávali,“ říká s úsměvem mladá umělkyně.  

„Nejlepší modelové jsou chrti.“

Při pohledu na Weroniky tvorbu musí být každému hned jasné, že se ze všeho nejvíc věnuje chrtům. Sama přiznává, že se skvěle malují a často je vyhledávala. „Čím víc jsem hledala inspiraci pro své malby, tím víc jsem se dostávala k tématům opuštěných chrtů a jejich situaci ve Španělsku a Anglii. Jakmile tam skončí sezona, vyhodí je a likvidují ne zrovna dobrým způsobem,“ vysvětluje. Právě díky své činnosti se dostala až k organizacím, které se této problematice blíže věnují. K tomuto tématu chystá redakce Plzeňské Drbny samostatný článek.

Někdy je důležité malovat i pravdivé obrazy, týraní psi si nesou jizvy na duši i na těle.

„Spousta lidí se bojí adoptovat psa, o kterém předem ví, že byl týraný. Ten pes má na těle jizvy a není na první pohled krásný a nablýskaný. Je to výzva si takového psa vzít. Zezačátku se vás bude bát, nepřijde na zavolání. Časem ale může rozkvést tak, že z něj bude skvělý parťák a nebude se už bát lidí. Bohužel jsou případy, kdy se nafixuje na páníčka a z ostatních už bude mít navždy strach,“ popisuje Weronika, která má doma tři adoptované pejsky.