Historie se stala. A to jak se o ní vypráví, píše, učí, je již její druhý život, který se jí snaží popsat tak, aby co nejlépe odpovídala představám skutečnosti, nikoli faktům. Přičemž pokud danou historickou událost nemáte podloženou kamerovými záběry, přímými popisy svědků, je složité se do dané původní skutečnosti strefit.
Pověsti mají tu výhodu, že z historických faktů těží podobně jako historické filmy ze skutečnosti. Nějaký pravdivý základ tam vždy je. Například že Václav IV. dostal infarkt, když se dozvěděl o husitské revoluci. Nebo že Julio Caesar markýz d'Austria brutálně zavraždil Markétu Pichlerovou na Krumlovském panství. To ostatní, omáčka okolo, už může být jen pověstí vytvořenou vyprávěním.
My jako Paranormal tým jsme od počátku vystavováni pověstem v kulisách reálného světa. A naší prací je, ať již skrze měření, či historické bádání, přijít na to, jak moc je ta či ona událost skutečná. A když se zadaří, dokážeme lidem říct, co je faktem a co fikcí.
Velice zajímavý případ pro rozkrytí faktu od fikce pro nás byla Pohádka. Přesněji nikoli specifický kulturní žánr, ale statek v šumavských kopcích, který pro svou idylku toto přízvisko dostal. Německy se mu říká Christelhoff.
Kontroverznější název pro Pohádku existovat nemůže. Tamní historie i legendy totiž odpovídají čemukoli, ale rozhodně ne pohádce. Podle nich se jedná o údajné prokleté místo čarodějnicí, kde žila rodina Pangerlů, kteří tu měli postupně zešílet a pozabíjet se. Poté, kdy tu dlouho nikdo nebyl, dům zakoupil Ivan Roubal, kterého toto místo změnilo v sériového vraha. Od jeho uvěznění, kdo sem přijde, přenocuje tu, je proklet a odnáší si stigma smůly a blízké smrti.
Tento krátký odstavec skvěle sjednocuje veškeré informace do jednoho celku. Když jsme na místě před lety vyšetřovali poprvé, nebylo naším cílem informace rozplétat, ale dokazovat, zda zde skutečně existuje něco paranormálního. Tím, že se nám tehdy podařilo nitky rozmotat, byl pro nás úspěch, v němž jsme předběhli dobu o zhruba dva až tři roky, než jsme se přeorientovali na spíše skeptický typ vyšetřování.
Tak se do toho ponořme. Díky rozhovorům s místními pamětníky, studiu kroniky, různých dokumentů, ať úředních, nebo historických, ale i díky osobnímu poznání fyzického místa Pohádky, jsme složili zcela odlišný a minimálně mnohem skutečnější příběh statku Pohádka, zbavený většiny fiktivních nánosů.
Co se týče upálení čarodějnice, tam jsme s jejím potvrzením objektivně neuspěli. Jestli tam nějaká taková událost byla, nepovedlo se nám ji fakticky doložit přesně k tomuto statku. Dokonce i doložení požáru v květnu 1828 ve Strážově je těžší oříšek, než jsme původně předpokládali. Co ale víme je, že statek Pohádka patřil značnou část historie rodině Pangerlů. Vznikl na daném místě dle záznamů v archivech, roku 1794.
Co můžeme fakticky vyloučit jako mýtus, je to, že se na Pohádce Pangerlovi povraždili a zbytek ze strachu z prokletí utekl. To je jasná legenda. Pangerlovi skutečně Pohádku opustili. Ale ne kvůli kletbě či vraždám, ale kvůli Benešovým dekretům. Byli to pohraniční Němci, a jak víme, ti tady po druhé světové válce již neměli v republice místo.
Že pak Pohádka byla dlouho opuštěná, též není jisté, podle několika místních tam i poté žili lidé. Jestli zažili něco paranormálního, ale není možné potvrdit, protože svědectví se od nich do dnešních dnů nedochovala.
Původně jsme operovali s faktem, že Ivan Roubal obýval statek Pohádka načerno. Jenže opak se stal pravdou a celý dům měl legálně zaopatřený a chtěl na svém rozlehlém pozemku chovat jeleny. Jenže to mu úřady v 90. letech nepovolily, a tak se rozhodl pro chov malých vietnamských vepřů. Pro ty už měl připravený chlívek v hospodářské části stavení (stojí dodnes).
Říká se, že byl údajně milý a hodný, dodnes to o něm někteří místní starousedlíci tvrdí. Jiní ale dodávají, že problematický byl od začátku. Jeho kůň se nehlídaný potuloval po okolních kopcích a cizích pozemcích. Lidé, co ho lépe poznali, z něj měli strach. Tolik k němu můžeme říct dle jednotlivých svědectví. Ivan Roubal byl prostě podivín. Tak by šla shrnout jeho osoba předtím, než se stal usvědčeným sériovým vrahem.
Že na Pohádce měl zabít desítky lidí, je pravděpodobně nepravda. Zároveň ale nemůžeme říct, že se zde žádná jeho vražda nestala. Pravděpodobné jsou dvě, ale těla se nikdy nenašla.
Poslední z původních legend nám tak zůstává kletba ohledně nocování. Když jsme na Pohádku poprvé jeli, strašili nás lidé příběhem tří přátel, co tam přespali, a pak všichni do měsíce za různých okolností tragicky zahynuli. Každý ale, kdo na Pohádku přijede, musí uznat, že je to jeden velký mýtus. Pohádka je i dnes posetá důkazy mnoha návštěv, co se zde dobře vyspaly a pokračovaly na své cestě. Dle vzkazů sem někteří jezdí i opakovaně. Takže sama přítomnost zde tuto legendu vyvrátila, což můžu potvrdit dnes od počítače, když tu jsem díky Bohu v pořádku a zdráv šest let od první návštěvy. Ano, někdy i tak málo stačí k odhalení pravdy.
Co se paranormální aktivity týče, tak s její přítomností nebo nepřítomností to tak jednoznačné není. Kvůli bažině a velké vlhkosti v okolí je zde velice složité cokoli monitorovat, protože teploty se tu chovají chaoticky. Na metru čtverečním může být i o osm stupňů odlišná teplota než na jiném místě okolo vás. To má ovšem racionální důvod.
Na druhou stranu, dle svědectví různých filmařů, jim tu opakovaně vypadávala technika, kterou pak velice náročně opětovně zprovozňovali.
Náš spolek tu ducha neviděl ani před lety a pobyt zde neměl žádný psychologický efekt na naše chování a jednání.
Na Pohádku se nicméně plánujeme po šesti letech vrátit a dodělat to, co jsme tehdy nestihli. Dokončit dokumentární film, v němž zajímavě odprezentujeme fakta, která máme, i noc, co tu prožijeme.
