Malebnou kavárnu drtí prodlužovaná oprava ulice. Stojí teď uprostřed staveniště

Do Dvou Buchet na Rolnickém náměstí se dá dojít ze Slovan i z Lobez. V obou případech počítejte s tím, že si zamažete boty od bláta. Vyrážím z Lobez a po pár metrech se bývalý chodník změnil v hnědou stezku odvahy.. Až do poslední chvíle netuším, jestli tam vůbec dojdu. Procházíte totiž podél staveniště s rozkopanou ulicí. V půlce cesty otevřeným oplocením vstupuju rovnou do staveniště. Mezi výkopy a hromadami zeminy se krčí historický dům se žlutou fasádou a jedním osamělým stolkem. Kavárna tu stojí jako poslední ostrov uprostřed rozkopaného moře. Právě jsem se blátem dobrodil až ke dveřím, nad kterými je nápis Dvě Buchty.

Na schůzku s majitelkou kavárny přicházím v mírném předstihu jako první. V kavárně nikdo. Voní tu káva a za pultem se vedle baristky smějí na příchozí také vitríny plné lákavých sladkostí. Dortíky, zákusky i další dobroty vypadají jako malá odměna za přežití blátivého příchodu. Tomu se dá odolat jen velmi těžko. Je poledne a v kavárně jsem sám. Po chvíli přichází muž, zřejmě Ukrajinec, který se zde evidentně ocitl úplnou náhodou. A tak trochu i omylem. Myslel si totiž, že jde o klasickou restauraci. Přesto si z nabídky vybral. Dalším zákazníkem byl mladý muž, který se zastavil pro kafe s sebou. Těsně po jeho odchodu dorazí i majitelka kavárny Hedvika Egermaier. Kočárek, dítě, pes. A na očích únava. „Myslela jsem si, že se sem dnes vůbec nedostanu. Ten kočárek už sem skoro nevytlačím. Je to horor,“ vydechne, když si přisedá.

Původně se měla velká rekonstrukce Rolnického náměstí rozběhnout 1. března a hotovo mělo být v půlce listopadu. Nejprve zahájení stavby zpozdil o několik týdnů archeologický průzkum. Potom se práce výrazně zdržely v důsledku toho, že zhotovitel překvapivě narazil na skálu. Situaci navíc zkomplikovala nutná stabilizace svahu. V říjnu město oznámilo, že se termín dokončení rekonstrukce posouvá až na konec května 2026. A ani tento termín nemusí být konečný. Pro provozovatelku kavárny to byla zdrcující zpráva.

„Úplně rozkopané je to tady od května, kdy se definitivně uzavřela jindy frekventovaná ulice a průjezd skrze náměstí. Revoluční ulice by měla být alespoň pro MHD opět průjezdná po 30. dubnu 2026. Mně je ale celkem jedno, jestli tudy bude opět projíždět doprava. Pro nás je důležité, aby to k nám bylo schůdné alespoň pěšky, což teď už rozhodně není. Od minulého týdne tady nejsou ani ty ‚rádoby‘ chodníky. V létě jsme tady fungovali i na venkovní terase. Bylo to úplně šílené a bizarní. Lidé tady seděli, okolo se kopalo, hluk a prach…,“ říká majitelka kavárny, která má svůj podnik už šest let v nájmu. Majitel objektu sice původně zohlednil ve výši nájmu probíhající rekonstrukci, ale nepočítal s tím, že se opravy protáhnou o půl roku. Teď už kavárna opět platí plný nájem.

Největší fanoušci kavárny se snaží podnik i jeho majitelku držet nad vodou. Otázkou je, zda do kavárny zabloudí lidé i teď v zimě, kdy je cesta vzhledem k počasí velmi obtížná. „Snažíme se zákazníky oslovit na sociálních sítích. Nějaký ohlas máme. Ale kdybychom tohle nedělali a stále někde nežadonili, tak už bychom dávno museli zavřít. Za ta léta jsem si dokázala vytvořit nějakou klientelu, takže na těchto zákaznících to teď stojí a všem za to moc děkuji. Někteří se snaží vymýšlet akce, přednášky a oslavy, které pak u nás pořádají. Lidé jsou na nás strašně hodní. Pokud by u nás chtěl někdo něco pořádat, jsme tomu samozřejmě nakloněni. Otevřeno máme denně i o víkendech a o svátcích. A budeme tady i na Štědrý den do 14.00 hodin,“ zve Hedvika Egermaier.

Nejen buchty, ale i koláče a veganské dortíky

Nabídka zákusků i dortíků v kavárně je opravdu velmi lákavá. Nechybí ani ty veganské, které připravuje jedna paní z Příbrami. Další se vyrábějí v jiné plzeňské cukrárně. „Pečeme si samozřejmě vlastní buchty – makové, povidlové a tvarohové. Ty jsou u nás také opravdu vyhlášené. A také skořicové šneky a koláče. Buchty mi peče jedna dvacetiletá moc šikovná slečna. A když se ptáte, jak vznikl název kavárny Dvě Buchty – to jsem jako já, a druhá buchta je moje fenka,“ vysvětluje majitelka kavárny.

Ptám se paní Hedviky, jestli se u ní v kavárně náhodou nezastavil pan primátor Roman Zarzycký (ANO), aby si před kavárnou uprostřed staveniště natočil jedno ze svých proslulých videí, kterými denně zásobuje sociální sítě a podpořil tak krachující podnik. „Nevím o tom, že by se tady ukázal, a ani nikdo jiný z magistrátu. Tohle nikoho z města nezajímá. Máme prý vydržet, když to město zvelebuje, že to tady potom budeme mít hezké a že z toho budeme v budoucnu těžit. Chápu, že se to musí udělat. Ale jak to mám do té doby vydržet, když už k nám nevede ani chodník, to už nikoho moc nezajímá. A o zásobování ani nemluvím. Pokud sem někdo náhodou dojede, tak se tady obvykle nedá nikde zaparkovat. Všude stojí auta lidí ze stavby nebo místních obyvatel,“ dodává smutně na závěr našeho povídání Hedvika Egermaier.

Do kavárny přichází paní Kateřina s malou dcerkou a je třetím zákazníkem, kterého jsem zde zastihl. Jejich motiv je jasný. Podpořit podnik, který mají rádi a který teď přežívá jen díky podobným nadšencům. „V poslední době jsme sem třikrát zašli, hlavně abychom tuto skvělou kavárnu podpořili. Bydlíme v Černicích, ale občas si uděláme procházku na hřiště do Lobezského parku nebo kolem nádraží, podíváme se na vláčky. A pak si tady dáme dortík a kafíčko. Je to tady moc sympatické místo, prima nejen pro děti, ale i pro návštěvníky s pejsky. Bylo by fajn, kdyby to nekrachlo. Budeme se určitě snažit, aby to tady vydrželo,“ říká paní Kateřina. Před odchodem ještě nakupuje oblíbené zákusky pro svého partnera.

Dvě Buchty se tak staly symbolem toho, jak moc dokáže jedno staveniště ohrozit živobytí lidí. A jak moc záleží na těch, kteří se přes bahno přece jen rozhodnou přijít.