Fotograf aktů Lukáš Tycar: Největší krásou světa je pro mě ženské tělo

Převažuje ve vaší tvorbě fotografování nad malováním, nebo je to opačně?
S malováním jsem původně začal, ale teď fotografování v mojí tvorbě převažuje. Maluji samozřejmě dál, ale je fakt, že už jsem delší dobu nic nenamaloval. Loni jsem měl v Praze výstavu obrazů. Jednalo se o portréty známých osobností, jsou mezi nimi muzikanti, zpěváci, herci, politici, prezidenti i malíři. Určitě bych jednou chtěl na plátno přenést i moje fotografické akty. Proces malování je hrozně zdlouhavý. Na fotkách miluju to, že je mám okamžitě. Vidím fotku, kterou jsem udělal, a mám ji hned vytvořenou.

Co konkrétně vystavujete v Café Regner?
Tam jsou čistě jen akty. Jedná se o průřez mojí dosavadní tvorbou. Fotografování aktů se věnuji od roku 2018. Vystavuji asi 25 fotografií, které budou k vidění do 11. června. Přes prázdniny bude pauza a v září se tam vrátím znovu na několik měsíců. Určitě tam nějaké fotografie vyměním, aby to nebylo pořád stejné. Naštěstí mám z čeho vybírat, takže to rozhodně nebude problém. Visí tam samozřejmě i trojice mých nejoblíbenějších fotek. Ty jsem vyfotil během prvního roku své tvorby a stále zůstávají těmi nejoblíbenějšími. Dvě z nich mají čtvercový formát, který jsem si také velmi oblíbil.

Fotíte v ateliéru, ale i v exteriéru. Jaké prostředí máte pro práci nejraději?
Nemám to tak, že bych něco úplně preferoval. Moc focení dopředu neplánuji. Když je hezky, tak samozřejmě jdeme ven. Ale nemám předem dané žádné místo. Nechávám se unášet kouzlem okamžiku. Prostě žádné plány dopředu a vymýšlení kompozice. Pěknou sérii fotek jsem nedávno udělal třeba jen pět minut chůze od baráku. Prostě jsme šli, šli a najednou se samo objevilo parádní místo. Jinak mám svůj ateliér. Je to tedy jedna místnost, jedno pozadí. Tam je to spíš o tom vyhrát si s umělým světlem. Ale mnohem raději mám přirozené světlo a hledám pak způsob, jak do něj zajímavě zasadit ženské tělo.

Je v dnešní době složité hledat vhodné modelky pro fotografování?
Mám několik stálých modelek, se kterými spolupracuji. Ale někdy mě třeba přes Instagram osloví nějaké nové dívky a ženy s tím, že by chtěly se mnou něco vyfotit. Chvíli si píšeme a když si rozumíme, tak dohodneme focení. Hledání modelek je opravdu ten nejmenší problém.

Viděl jsem vaši dokumentární sérii fotek o tom, jak se dědeček loučil se svým domem a odcházel do domova pro seniory. A to byl velice silný zážitek. Neplánujete se více věnovat právě dokumentu?
Určitě se dokumentární fotografii budu v budoucnu věnovat více. Toto léto ještě plánuji více fotit akty. Potom ale chystám dokumentární tvorbu. Očekávám od toho, že dokument bude něco, co zase změní moji tvorbu. Pokud jako fotografové přemýšlíte o tom, co fotit, foťte život kolem sebe. To, co je tady dnes, už zítra nemusí být. Pro mě to byl velký impuls zachytit poslední dny a vteřiny, kdy dědeček asi po 60 letech opouštěl svůj dům. Vzpomínky se po nějakém čase změní, ztratí na síle a někdy zmizí úplně. Ve fotkách to ale všechno zůstane. V ten moment si to člověk ještě nemusí ani uvědomovat. Dnes je to asi rok a půl od toho focení. Dědeček bohužel letos zemřel. A ty fotografie teď mají úplně jinou váhu.

Vrátím se ještě jednou zpátky k malování. Je nějaká osobnost, kterou byste ještě chtěl namalovat?
Určitě bych rád namaloval Iana Curtise ze skupiny Joy Division (zpěvák v roce 1980 ve 23 letech spáchal sebevraždu, pozn. autora). Nedávno jsem byl v Praze na koncertu Petera Hooka, zakladatele mých oblíbených Joy Division. Bylo to dokonalé, bylo to skvělé. Odehrál mimo jiné i mix skladeb od Joy Division. Mělo to neskutečnou energii. A vlastně jsem díky tomu měl možnost slyšet Joy Division naživo, i když už dávno neexistují. Dlouho mi trvalo namalovat Nicka Caveho. Je to srdeční záležitost. Nick Cave je pro mě číslo 1.

Neplánujete věnovat se profesně výhradně fotografování?
Kdybych byl jako fotograf na plný úvazek, tak by to asi bylo na úkor mojí tvorby. Nedokážu si představit, že bych fotil nějaké zakázky a pak si šel fotit svoji tvorbu. Baví mě ale přes léto fotit svatby. To je skvělé, to je dokument. Samozřejmě je tam focení skupinek, portrétů s rodinou… to je prostě nutné. Ale jinak je svatba čistý dokument. Zajímavé momenty se tam dějí po celou dobu. Je pořád co fotit. Takže svatby jsou opravdu skvělé i pro dokumentaristu.

Setkal jste se třeba na Instagramu s nějakou cenzurou fotografií? Přeci jen jde o akty…?
Problémy s tím mám neustále, i když intimní partie rozmazávám nebo zakrývám. Zrovna nedávno mi vymazali dvě fotografie. Je to ale zajímavé, když potom vidím, jaké odhalené fotky tam mnohdy prezentují různé modelky a dívky. Někdy je to docela nářez a ty fotky tam mají úplně v pohodě. Ale jakmile je člověk fotograf, který se takové tvorbě věnuje, tak to cenzurují. To dost dobře nechápu. A štve mě to. Beru to ale, je to jejich síť, mají svoje pravidla. Ale i když ta pravidla dodržuji, stejně mě blokují.