Tragický osud plzeňského odbojáře podplukovníka Jaroslava Weidmanna i dalších členů jeho rodiny bude nově připomínat pamětní deska. Je umístěna na domu v Dobrovského 8 v Plzni na Borech. Za svoji odbojovou činnost byl Weidmann popraven za Heydrichiády na dnes již zcela zapomenuté střelnici ve Vejprnicích u Plzně. Jeho manželku Ludmilu a dceru Milenu zavraždili nacisté ze msty v koncentračním táboře Osvětim.
„Je důležité připomenou si osud tohoto hrdiny. Ti lidé si zaslouží, aby se na ně nezapomnělo. A aby jejich jména vstoupila do širšího podvědomí. Postavili se Němcům na odpor, nestáli stranou a obětovali svůj život. V činžovním domě na Borech bydlela rodina Weidmannových osm let. Podplukovník sloužil 23 let jako voják v Plzni. Určitě by bylo na místě, kdyby širší okruh lidí mohl říct, že o podplukovníkovi Weidmannovi a jeho rodině slyšeli a znají jejich tragický osud,“ uvedl u příležitosti slavnostního odhalení pamětní desky plzeňský publicista a historik Zdeněk Roučka. Ten inicioval nejen zřízení pamětní desky, ale podrobně zmapoval také osud celé rodiny.
Organizačně velmi schopný podplukovník Weidmann pomohl během velmi krátké doby zorganizovat několik odbojových skupin, které působily vedle Plzně také v oblasti Kralovic, Blovic, Šťáhlav, Stupna či Hořovic. Působilo v nich 12 bývalých důstojníků československé armády. Weidmannova skupina byla napojena v počátcích německé okupace na nejvyšší vojenskou odbojovou organizaci Obrana národa. Činností odbojových skupin byly sabotáže, zpravodajství, shromažďování i ukrývání zbraní a předávání důležitých zpráv o zbrojní výrobě ve Škodových závodech.
O osudu pplk. Weidmanna i jeho spolupracovníků rozhodla chyba a neopatrnost kapitána Františka Sigmunda. Ten se v dopise pochlubil své známé nasazené na práci v Německu, že v Plzni založil odbojovou skupinu. Dopis zadržela říšská cenzura a Sigmunda zadrželo gestapo v květnu 1942. Při výslechu bez většího nátlaku vyzradil vše o členech a působení Weidmannovy odbojové skupiny. Sigmund nebyl členem Weidmannovy organizace, ale některé lidi znal a měl určité informace. Nakonec se bohužel potvrdilo, to co si o něm Weidmann už dříve myslel. Nedůvěřoval mu! Gestapo postupně zatklo 11 osob, ale Weidmannovi se dařilo unikat. Skrýval se na různých místech. Gestapo proto zatklo jako rukojmí jeho manželku a dceru. Zcela zdrcený Weidmann se pak sám vydal do rukou gestapa 22. května 1942, aby tak zachránil život milovaným osobám. Manželku s dcerou gestapo propustilo o den později.
V době výslechů zatčených odbojářů byl spáchán atentát na Heydricha. Během stanného práva se pak rozběhla velká likvidační akce zatčených odbojářů a vlastenců, kdy nacisté praktikovali heslo „Smrt za smrt.“ Dvanáct nic netušících vězněných odbojářů si 27. června 1942 na chodbě v sídle plzeňského gestapa vyslechlo zdrcující rozsudek o trestu smrti za schvalování atentátu na Heydricha. Zároveň jim bylo sděleno, že rozsudek bude vykonán téhož dne. Weidmann tehdy do hlubokého ticha pronesl energicky a nahlas: „Bratři! Buďme stateční, budeme umírat za svobodu naší vlasti…“ Více nestačil říct, několik ran od dvou gestapáků zastavilo jeho hrdinský projev.
„Kolem 10. hodiny odjela kolona aut směrem na popraviště, které se nacházelo v rokli u Vejprnic. Odsouzenci byli postaveni do dvou řad. Když jim gestapáci začali páskou zavazovat oči, podplukovník Weidmann a nadporučík Vybíral toto odmítli se slovy, že jsou vojáci. Poslední, co oba po sobě stačili vykřiknout, bylo: „Ať žije naše česká země.“ V okamžiku popravy Weidmann netušil, že se nachází jen několik set metrů od vejprnického kostela, kde se v roce 1919 oženil s jeho paní Ludmilou,“ uvedl badatel Zdeněk Roučka. Gestapáci popravené nechali zpopelnit v plzeňském krematoriu. Jejich popel byl následně vysypán v rokli, kde byli popraveni. Popravě v rokli neunikl ani Sigmund, který selhal a prozradil další odbojáře.
Utrpení Weidmannovy rodiny ale ještě nemělo skončit. V listopadu 1942 dva mladí odbojáři v Plzni zastřelili během noční akce dva příslušníky Schutzpolizei. Nacistům se nedařilo dvojici střelců vypátrat a dopadnout. Proto pozatýkali celkem 21 rukojmích. Šlo o rodinné příslušníky a příbuzné odbojářů popravených v rokli u Vejprnic. Byla mezi nimi i sedmačtyřicetiletá Jaroslava Weidmannová a její devatenáctiletá dcera Milena. Obě ženy skončily nejprve v Terezíně. Odtud následoval 27. ledna 1943 jejich přesun do koncentračního tábora Osvětim. Nacisté zavraždili Ludmilu 16. února 1943 a Milenu o den později. Pravděpodobně obě zahynuly v plynové komoře.
„Dnes již můžeme s jistotou prohlásit, že gestapu se tehdy nepodařilo rozkrýt celou Weidmannovu organizační strukturu. Projevil se vojenský duch, disciplína a také fakt, že se mnoho odbojářů vzájemně neznalo. Kromě vedoucích jednotlivých skupin neměl nikdo tušení, že celé organizaci velí právě Jaroslav Weidmann. Ten při výsleších na gestapu své spolupracovníky neprozradil,“ řekl historik Roučka.
Památník popravených ve vejprnické rokli je dnes zcela zapomenutým a zanedbaným místem. Většina široké veřejnosti o něm nemá ani tušení. U cesty na obec Vochov není ani žádný ukazatel, či upozornění na pietní místo. „Chceme proto také znovu připomenout i toto zapomenuté popraviště u Vejprnic spjaté s heydrichiádou. Tyto věci by se neměly zapomínat,“ dodal Zdeněk Roučka.
Foto Se svolením Zdeněk Roučka
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
Zatím zde nejsou vloženy žádné komentáře.
