Nejděsivější událost v historii staré Šumavy se stala na Kozích Hřbetech. A byl to opravdový horor

Krutá zima zasáhla oblast kolem Kašperských Hor v roce 1851. Tehdy napadlo tolik sněhu, že si obyvatelé dřevařských osad Velký a Malý Kozí Hřbet museli mezi jednotlivými chalupami a stájemi vyhloubit tunely, aby se tam dostali. Obyvatelům uvězněným v osadách na dlouhé měsíce svitla naděje, když přišla krátká obleva. Bohužel pak stejně rychle přišly velké mrazy, které dokonaly dílo zkázy.

Sníh se změnil v led a pod ledem se ocitly i všechny přístupové cesty. Z vysoko položených osad zvaných též jako Cimruky se nebylo možné dostat do údolí. Nikdo se neodvažoval opustit svůj domov, protože stačila malá neopatrnost a člověk se mohl propadnout do hluboké závěje, ze které by se již nikdy nedostal. Lidem došly poslední zásoby obilí, až nakonec jedli jen drcený oves smíchaný s plevelem. Obyvatelé začali umírat hladem a v obou osadách propukly i nemoci.

Když na konci března sníh roztál, lidé z Kozích Hřbetů se přesto neobjevili v sousedních obcích. Nikdo z nich nepřišel například do Svojší. Rychle se rozšířila fáma, že se na Cimrukách během zimy muselo stát něco strašlivého. Nikomu se ale do Kozích Hřbetů nechtělo. Nakonec se tam vypravila zvláštní komise, které se naskytl opravdový obraz zkázy.  

Horor na Cimrukách popsal i slavný Klostermann

Děsivou událost popsal ve svém díle Črty ze Šumavy slavný spisovatel Karel Klostermann. „Nebylo obydlí bez mrtvol. V některých staveních leželi tři i čtyři mrtví. Okna se tu podle zvyklostí nikdy neotevírala nebo ani otevřít nešla. Všechny světnice připomínaly eskymácké chatrče, plné nečistot a strašlivých výparů. Těch, kteří přežili, se zmocnila tupá beznaděj. Často si ani nedali práci, aby odklidili mrtvoly ze světnice. Ty se tam pak rozkládaly. Jiní se spokojili s tím, že své mrtvé vynesli do sněhu a nechali je tam ležet. Přeživší pak připomínali oživlé kostry,“ napsal Klostermann.

„Špatná výživa, nedostatek čistoty a čerstvého vzduchu zplodily jakýsi druh nemoci podobné tyfu. Řádily horečky a hnisavá onemocnění a lidé umírali jeden za druhým… Hrozba epidemie si vyžádala nemilosrdné zásahy. Spálil se skoro veškerý majetek, obzvláště postele a slamníky. Obydlí se musela uvnitř i zvenku nově vybílit,“ popisoval hrůzy slavný spisovatel.

Překvapivě se již tehdy projevila solidarita lidí. Na záchranu přeživších se pořádaly finanční sbírky. Na Cimruky pak zamířily povozy s nákladem potravin, léků i dalších potřebných věcí. Nejštědřejší byli obyvatelé Sušice. Přesný počet obětí kruté zimy není známý. Údajně zemřela polovina všech obyvatel Kozích Hřbetů. Život zde šel ale dál. V roce 1930 zde stálo 46 domů, ve kterých žilo 320 obyvatel.

Kozí Hřbety si dodnes uchovávají i chmurnou atmosféru 

Do zapomenuté osady Kozí Hřbety v nadmořské výšce 855 metrů jsme se vypravili před týdnem, abychom před koncem zimy zachytili atmosféru na tomto místě poznamenaném krutou tragédií. Pokud si budete chtít udělat podobný výlet, můžete si za výchozí bod zvolit obec Svojše. Z jedné strany se dostanete na Kozí Hřbety za necelé dva kilometry. Druhá trasa vedoucí přes osadu Dobronín je zhruba o tři kilometry delší. Bohužel letos jsme Kozí Hřbety zažili už jen bez sněhu.

Osadu Velký Kozí Hřbet dnes tvoří desítka krásných rekreačních chalup a malebná kaplička. Jeden z místních chalupářů nám ochotně vypráví, že kapličku po roce 1945 zdemolovala naše armáda, která tam zničila i množství chalup. Z původní kaple se dochovaly jen kamenné rámy dveří. Obnovu kapličky financovali potomci původních německých obyvatel. Chalupář nám potvrdí i tragédii z roku 1851. „Pamatuji, že nám tady také napadlo tolik sněhu, že se člověk propadl do závěje a celý zmizel. V posledních letech ale i zde bývá poměrně málo sněhu,“ dodal chalupář. Potvrdil, že do osady zavítá jen minimum turistů.

Cestou z prosluněného Velkého Kozího Hřbetu procházíme na konci osady kolem obřího nedostavěného dvojdomu, který vznikl na místě bývalého největšího statku. Dokončit nevydařený developerský projekt by se měl nyní pokusit jeho nový majitel. Než dojdeme do Malých Kozích Hřbetů, mineme několik dalších chalup roztroušených podél cesty, lemované pokroucenými a strašidelně vyhlížejícími stromy. U cesty je také několik božích muk, ze kterých ale zůstala jen kamenná torza. Litinové kříže jsou ulámané. Atmosféra začíná být mnohem temnější a každému se honí hlavou myšlenky na to, kolik lidí v těchto chalupách zahynulo osudnou zimu a kde asi ležela jejich těla.

Malé Kozí Hřbety se vyznačují malebnou a pochmurnou krásou, kterou umocňují torza prastarých kamenných zdí i temná zákoutí. Na začátku osady jde proti nám po cestě vousatý černě oděný muž s černým a zvláštně nazdobeným cylindrem na hlavě. Vede si dva velké černé psy. Také v této osadě je malá kaplička, kterou zdobí pamětní umrlčí prkno. Jde o památku na obyvatele, kteří zde žili a zemřeli. Nad dveřmi u jednoho domu jsou vyskládané kosti. Zdobí je také černobílá fotografie Lemmyho Kilmistera v jeho charakteristickém klobouku. Jde o zpěváka, baskytaristy a zakladatele slavné metalové skupiny Motörhead. Můžeme se jen domnívat, že jde o dům, patřící démonickému muži se psy, kterého jsme předtím potkali na cestě.

Z Malých Kozích Hřbetů pak procházíme po zeleně značené turistické stezce kopírující slavnou Zlatou stezku k osadě Dobronín a dále pak až zpět do obce Svojše. Právě přes Malý Kozí Hřbet vedla v 15. století odkloněná kašperskohorská větev Zlaté stezky. A na tomto místě se vybíralo clo. Od roku 1585 mělo město Kašperské Hory v pronájmu clo v této osadě za 17,5 kop groše ročně a za vydržování celníka i údržbu stezky v tomto úseku. Jde o jeden z nejvýše položených úseků Zlaté stezky na našem území. Díky tomu je stezka výrazná a zachovalá, protože lidská činnost zde nebyla tak intenzivní jako v nižších polohách.