S umrlčími prkny se můžete na svých toulkách Šumavou a Bavorského lesa potkat ještě dnes. První návštěvníky Šumavy ale tato poněkud morbidní funerální památka děsila. V dobách staré Šumavy ale měla umrlčí prkna ryze praktický účel a mnozí nebožtíci na nich leželi třeba celou zimu. Většina starých originálních umrlčích prken skončila v muzeích nebo se rozpadla. Současná umrlčí prkna už slouží spíše jen jako vzpomínka na známé a významné obyvatele.
Mrtví se v oblasti centrální Šumavy ukládali na umrlčí prkna, (německy zvaná totenbrett), ještě začátkem 20. století. Ještě v 17. století se nepohřbívalo do rakví. Zesnulí se jen zabalili do plátna. Na hřbitovech se praktikovala rakev s otevíracím dnem. Příbuzní ustrojeného a zabaleného nebožtíka dopravili na hřbitov na prkně a následně ho umístili do rakve. Po obřadu se ale dno rakve uvolnilo a tělo zůstalo v hrobě. Rakev pak dostala nové dno a byla připravena k dalšímu použití. Samotné umrlčí prkno si pozůstalí odnesli domů.
Někdy se prkno umístilo na rozcestí či jiná veřejná místa. Ta se často nacházela v okolí kapliček či božích muk. Prkna byla i v blízkosti obydlí, kde dotyčná osoba bydlela nebo u cesty, kudy třeba často procházela. Prkno bylo v dolní části přiostřené a pak se jednoduše vrazilo do země. Někteří prozíravější obyvatelé si prkna nechali zhotovit ještě za svého života a podle svého vkusu si je také vyzdobili různými nápisy nebo obrázky související s jejich životem.
Na řadě míst byla umlčí prkna postupně vztyčena do řady. Daly se tak z nich díky nápisům vyčíst i osudy celých rodin. Umrlčí prkna ovšem plnil i funkci informační. Sloužila i jako orientační cedule, neboť nápisy na nich uváděly jméno nejbližšího dvorce či místa. Umrlčí prkna se postupem let působením přírodních vlivů rozpadla. Tradovalo se, že duše mrtvého dojde klidu a očistí teprve poté, až se toto prkno úplně rozpadne. Na mnoha místech už ležela popadaná, různě rozházená, ale rozhodně nešlo ze strany pozůstalých o nějakou neúctu. Ale působilo to určitě strašidelně. Podle legend by prý velmi špatně dopadl každý, kdo by tato prkna přemístil nebo ukradl! I proto zůstávala nedotknuta.
Jak vlastně takové umrlčí prkno vypadalo? Nějaká prkna měl u své chalupy každý hospodář. A když zemřel někdo z členů rodiny, vybralo se prkno o vhodné velikosti. A než na něj nebožtíka uložili, vyřezal někdo do prkna třeba tři křížky. Po pohřbu se pak prkno mohlo pestře pomalovat, ozdobit symboly smrti. Nechybělo samozřejmě jméno nebožtíka a údaje o jeho narození i úmrtí, ale ani různé veršovánky připomínající povahu a životní pouť zemřelého nebo prosba o otčenáš za duši nebožtíka.
Totenbrett byly osobité památky na mrtvé. „Na neznalé návštěvníky z vnitrozemí, kteří přijížděli na Šumavu jako první turisté vlakem po roce 1877, působila „prkna na mrtvoly“ morbidním a strašidelným dojmem. Nebyli schopni to úplně pochopit, když přijížděli z civilizace,“ říká plzeňský publicista a badatel Zdeněk Roučka, autor publikací Tenkrát na Šumavě, Předválečnou Šumavou a Šumava Karla Klostermanna. A použil citaci právě tohoto slavného šumavského spisovatele. „Zdá se nám jako by zbytky rakve byly po celé krajině roztroušeny. Jak se tato prkna dostala až sem? A proč se tu povalují kolem cesty a zbůhdarma hnijí? Několik se jich už rozpadá. Panuje tu starý dobrý zvyk odkládat umrlčí prkna, na kterých leželi nebožtíci, kolem cesty. A tam pak leží, dokud se nerozpadnou. Jakési memento mori kolemjdoucím. Lidé si většinou pamatují, kdo na nich ležel. Mlčky se pokřižují a jdou dál. Nikoho nenapadne, aby prkna odnesl. Byl by to zlý, rouhačský čin.“
„Je třeba uvědomit si jednu důležitou věc. Drsné šumavské zimy a velká vzdálenost od hřbitovů znemožňovala provedení pohřbu. V letních měsících takový obřad trval celý den. Kostel byl někdy vzdálen i pět hodin chůze. Což bylo v zimě téměř nemožné. Neexistovaly jako dnes protažené cesty. Osady byly na dlouhé týdny odříznuty od okolního světa. Pohřbívat do země nebylo možné ani vzhledem k promrzlé půdě. V zimě byl proto nebožtík zabalený v plátně položen na umrlčí prkno do studené komory, kde zmrzlý na kost ležel i několik týdnů. Stejný postup s dočasným uložením zesnulého se vzhledem k odloučení mnoha osad uplatňoval i během roku,“ říká Zdeněk Roučka.
Umrlčí prkna z české části Šumavy postupně zmizela. Poslední dvě prkna, která dosud stojí na původním místě, lze spatřit u cesty z Kochánova u Hartmanic k samotě Sova. Tato prkna pocházejí z roku 1936 a 1939. Novější prkna jsou k vidění například na vrcholu německé hory Falkenstein nedaleko Bavorské Železné Rudy. Jednalo se zejména o zvyk německých obyvatel z česko-německého pomezí Šumavy. Na německé straně hranice se ale stále ještě dochovala celá řada umrlčích prken, nejvíce v oblasti kolem bavorského Regenu a Viechtachu nedaleko od českých hranic.
Patrně nejnovější, ale v tomto případě už jen symbolické umrlčí prkno na české straně Šumavy připomíná osobu Emila Kintzla, proslulého Krále Zmizelé Šumavy. Propagátor Šumavy, pedagog, spisovatel, trenér a člen Horské služby zemřel na následky pádu při lyžování v březnu roku 2022. Umrlčí prkno Emila Kintzla najdete na vrcholku hraniční hory Svaroh hned vedle trosek zničené Juránkovy chaty. Tato současná prkna ale slouží spíše jako forma pomníku a pocta různým osobnostem.
Jiné takové moderní umrlčí prkno stojí u zdevastované bývalé knížecí hájovny v zaniklé obci Pustina nad Dobrou Vodou u Hartmanic. A je připomínkou na legendárního šumavského lékaře Zdeňka Kostroucha. Další umrlčí prkno se nachází v údolí u Brčálníku u cesty v místech nedaleko od bývalé skautské osady Dakota. Jde o prkno skautského vůdce Šedého Vlka. Tuto přezdívku nosil Antonín Šefčík, který zde v srpnu 1969 zemřel při cestě na železniční zastávku.
Foto Richard Beneš. Se svolením Zdeňka Roučky | Zdroj 100 zajímavostí ze staré Šumavy z nakladatelství Starý most
