Jméno hudebního skladatele, kantora a rodáka z Přeštic Jakuba Jana Rybu, máme spojené především s obdobím Vánoc, kdy právě teď na mnoha místech zazní jeho Česká mše vánoční „Hej, mistře“. Autor si ale této skladby údajně nijak zvlášť necenil, ačkoli zastínila jeho další rozsáhlou a velmi pestrou tvorbu. Do paměti lidí se zapsal jako pokrokový učitel, brilantní skladatel a jako sebevrah. Život si vzal před 208 lety. Důvodů k sebevraždě měl podle badatelů celou řadu. Rybova mše vánoční například zazní po téměř 20 letech v kostele Panny Marie Sněžné v Rokycanech ve středu 27. prosince od 18 hodin.
Jedním z největších mýtů je Rybova podoba. Na objednávku vznikla podobizna, která jej zobrazuje jako muže s plnovousem. V době, kdy žil byly však vousy znakem buřičství a on jako učitel a veřejná osoba takto vypadat nemohl. Tenkrát byly v módě hladce oholené tváře
Jakub Jan Ryba se narodil roku 1765 v Přešticích v kantorské rodině. Jeho otec byl navíc výborný varhaník i zdatný skladatel. Je tak zřejmé, po kom jeho syn zdědil svůj talent. Když byl ještě malý, přestěhovala se rodina do Nepomuku. Sem se také po absolvování učitelského kurzu krátce vrátil jako učitel, pak přesídlil do Mníšku pod Brdy. O pár let později se přestěhoval do Rožmitálu pod Třemšínem, kde se oženil a zplodil 13 dětí.
Věhlas po celé Evropě si Ryba získal skladbou „Hej, mistře“ z roku 1796. Církevní hudba vznikala z praktické potřeby, kdy zastával funkci ředitele rožmitálského kůru. Vedle České mše vánoční zde vznikla celá řada dalších děl, podle odborníků jde o zhruba 1 100 skladeb. Dochovala se pouze část.
Sice Rybu hlavně spojujeme s hudební tvorbou, proslul však také jako pokrokový učitel. Do výuky zaváděl moderní prvky a snažil se děti přimět k tomu, aby o věcech více přemýšlely. Také se jim snažil vštípit i základní hygienické návyky. Dnes se nám to zdá jako samozřejmost, před více než 230 lety tomu bylo zkrátka jinak.
Do paměti lidí se zapsal i svým odchodem ze světa. V Rožmitále se trápil a dostával se do konfliktů s církevními a vrchnostenskými nadřízenými. Hudba pro něj byla cestou, jak od problémů na chvíli uniknout. Nemohl však utíkat věčně. Čím dál více pročítal spisy svého milovaného autora Seneky, údajně si v jeho knize měl zatrhnout tuto pasáž: „Jediným bezpečným přístavem je smrt.“
Rybu sužoval i jeho zdravotní stav, špatná finanční situace a podle některých badatelů byla onou poslední kapkou hádka s místním farářem, který údajně odmítl opravit poničené kostelní varhany.
„Pocity marnosti, zoufalství, beznaděje, podpořené četbou Senekových spisů však nakonec zvítězily nad radostí, optimismem a harmonií, které vtělil do svých skladeb. Převážily i hodnoty plynoucí z jeho opravdové víry v Boha a přivedly jej až k rozhodnutí předčasně ukončit život,“ píší členové Společnosti Jakuba Jana Ryby, kteří pečují o jeho odkaz.
8. dubna 1815 brzy ráno vstal, šel na ranní mši a vydal se na procházku k úbočí brdské Štěrbiny. Nikdo netušil, že má u sebe v kapse sbalenou ostrou břitvu. O tři dny později našli v lese jeho bezvládné tělo s podříznutým hrdlem. Jako sebevrah byl pochován na zrušeném morovém hřbitově. Až o 40 let později byly jeho ostatky uloženy na rožmitálském hřbitově.
Na místě velké lidské tragédie stál už v roce 1854 kamenný kříž. Kolem něj lesní dělnící v roce 1933 navršili kameny a dali tak vzniknout mohyle. Po lesní pěšině k ní dnes míří turisté i místní.
