Nejvyšší horu Šumavy neprohrála císařovna Marie Terezie v kartách. O Velký Javor ale Češi nenávratně přišli

Za nedílnou součást českého království se odedávna považovalo železnorudské údolí, ale sňatkem Ludmily, neteře českého krále Přemysla Otakara I., s příslušníkem bavorského rodu Bogenů přešla část českého území Šumavy do majetku tohoto rodu. Ovšem po vymření jeho příslušníků připojil král Přemysl Otakar II. celou oblast zpět k Čechám. Svedl o ni boje s Ottou II. Bavorským. A protože bylo údolí lépe přístupné z bavorské strany, osídlovali ho proto hlavně Němci.

Postupně patřilo území několika šlechtickým rodům. Ve druhé polovině 16. století si místo pronajali dva kupci z německého Pasova, kteří zde těžili železnou rudu. Tehdy se často vedly spory, na kterou stranu hranice Železnorudsko vlastně patří. Panství ve Zwieselu se zastávalo pasovských nájemců a tvrdilo, že území patří Bavorsku, zatímco Češi tvrdili přesný opak. Spor měla urovnat komise českých a bavorských šlechticů. Jejím cílem bylo také vyznačit, kudy přesně povede hranice. A jak už to tak bývá, jeden český šlechtic se bohužel nechal „přemluvit“ a podpořil bavorskou stranu. Nicméně české zájmy zůstaly částečně zachovány tím, že Bavoři budou platit Čechům za železnorudské údolí nájem. V té době už vedla hranice sedlem u Špičáku.

V roce 1707 po porážce Bavorska Rakouskem se česká koruna rozhodla zrušit rozhraničení z 16. století a posunula hranice na Javor a Falkenstein. Tím celé železnorudské údolí včetně zmíněných vrcholů patřilo do Čech. To se ale mělo změnit po sedmileté válce (1756-1763), během které se rakousko-uherská císařovna Marie Terezie dostala do úzkých. Rakousko tehdy souhlasilo s tím, že se Velký Javor, Falkenstein i celý jižní cíp železnorudského údolí vrátí pod správu Bavorska. Javor s nadmořskou výškou 1456 metrů tedy císařovna neprohrála k kartách, ale na politické šachovnici. Hranice od té doby vede po hřebeni Ostrého. Zde mohl náš příběh skončit, ale není tomu tak.

Češi chtěli Javor vrátit po válce

Těsně po konci druhé světové války se totiž na české straně objevil překvapivý, nesmlouvavý a zcela vážně míněný požadavek na to, aby Velký Javor jako nejvyšší hora Šumavy opět patřil Čechům. Například noviny Svobodný směr otiskly v září 1945 zprávu Javor patří Šumavě: „Javor před okupací vévodil Šumavě, ale patřil Němcům, kteří neradi dávali povolení turistům k prohlídce. Proto se volá nyní ve svobodě po tom, aby Javor patřil republice. Dne 28. září se koná v Železné Rudě manifestace za uskutečnění dávného požadavku.“

Dále se v našem poválečném tisku argumentovalo například tím, že o Javor Němci neměli nikdy velký zájem a že už po první světové válce jezdila například každou neděli dvacítka plzeňských škodováků na Javor! A každým rokem pak přibývali další. Od roku 1932 už český živel na Javoru zcela převažoval. Němci jezdili hlavně do Alp, a tak na Velkém a Malém Javoru byla slyšet převážně čeština. V hospodách u javorských jezer, na Brenneru či Bavorské Rudě se personál pokoušel o lámanou češtinu. Obrat nastal až v roce 1933, když Adolf Hitler zakázal volný přechod hranice. Proud českých turistů slábl až v roce 1937 zcela ustal.

V Železné Rudě se skutečně 7. října 1945 uskutečnila obrovská demonstrace, na které promluvil například tehdejší primátor Plzně Josef Ullrich. Ten prohlásil, že Javor má velký význam pro české hospodářství, neboť když byl pod Německem, byl hospodářsky zcela izolován. Za vládu vystoupil poslanec Vladimír Krajina, který upozornil na geografickou sounáležitost Javoru k české Šumavě. Další řečníci zmínili, že až do vlády Marie Terezie patřil k Čechám. Padaly také argumenty, že po válce zůstaly dříve prosperující hotely na Železnorudsku zdevastované a Javorem by mohly být tyto škody alespoň zčásti kompenzovány.

I přes všechny tyto snahy o anexi zůstal Velký Javor na bavorské straně Šumavy a tak je tomu dodnes. V dobách železné opony jsme ze sjezdovky na Špičáku smutně hleděli přes hranici na protější a mnohem vyšší Velký Javor s jeho lyžařskými svahy. A tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že si tam o pár let později přeci jen zalyžuji.