Osudného rána 11. září 2001 byl v ulicích New Yorku na Manhattanu český fotograf Tino Kratochvil se svým otcem, rovněž známým fotografem Jefem Kratochvilem. Teroristický útok na obě věže Světového obchodního centra (WTC) i jejich následné zhroucení viděli na vlastní oči a událost, která změnila svět, zachytili svými fotoaparáty. Tino Kratochvil u příležitosti smutného výročí v našem rozhovoru vzpomíná na okamžiky, které se snažil uplynulá léta vytěsnit ze své paměti. Zde je jeho svědectví.
„Byli jsme na Manhattanu s mým otcem, který už tady bohužel už pět let není, ráno 11. září 2001. Přijeli jsme trajektem ze Staten Island, kde jsme měli ubytování. Jeli jsme do spodního Manhattanu do Battery Parku, kde stálo World Trade Centrum. Bylo to krátce před devátou hodinou, když jsme přecházeli z trajektu do metra. V tu chvíli narazilo letadlo do první věže WTC. V tu chvíli jsme byli pod zemí v metru. Slyšeli jsme jen nějaký hluk. Projeli jsme deset zastávek na střední Manhattan, kde jsme vystoupili z metra a zjistili, že se něco děje," vzpomínal Tino Kratochvíl.
„Měli jsme tam naplánované focení zpěvačky Věry Martinové, která tam tehdy bydlela. Zazvonili jsme u dveří jejího domu, šli jsme nahoru do jejího apartmánu, kde běžela televize. Tehdy ještě nikdo nic pořádně nevěděl. Mluvilo se jen o nějakém letadle, které narazilo do WTC. Šli jsme se podívat na střechu toho domu, abychom viděli, co se vlastně děje. Když jsme vstoupili na tu střechu, tak jsme viděli reálně narazit do druhé věže WTC druhé letadlo. Bylo to docela z dálky. Viděli jsme hlavně ten velký výbuch, tu obrovskou ohnivou kouli. V tu chvíli jsme si uvědomili, že je něco v nepořádku. Táta okamžitě prohlásil, že to je na 100 procent teroristický čin. Až v televizi jsme o několik minut později viděli záběry, že do věží narazila letadla. Tak jsme v reálném čase zjistili, co se děje."
Co následovalo po tomto děsivém zjištění?
Táta hned sbalil foťáky a zavelel, že se jdeme podívat dolů co se děje. Že bude bezpečnější nezdržovat se v žádné vysoké budově, že bude bezpečněji na ulici. Já jsem z toho byl tehdy docela v šoku, bylo mi tenkrát 22 let. Snažil jsem se hlavně, abych ho neztratil. Na ulicích byl totální chaos, všude bylo slyšet jen houkání sanitek, hasičských aut. Okamžitě vymizela z ulic veškerá osobní doprava, všechna auta. Ulice byly prázdné a jezdila tam jen požární, policejní a záchranářská auta. To měli dokonale zkoordinované. My šli stále směrem k dolnímu Manhattanu a před sebou jsme viděli hořící dvojčata. Po cestě jsme fotili i ty pobíhající vyděšené lidi. Už jsme byli přepnutí do reportážního módu, ale pořád jsme přesně nevěděli, co se děje. Připadalo nám, že to je něco neuvěřitelného, ale v tu chvíli jsme si neuvědomovali, že by to byla nějaká velká hrůza. Viděli jsme hořet dvě výškové budovy, tak jsme si říkali, že to určitě uhasí. Když jsme došli na Washington Square, tak tam sedělo asi 300 lidí a všichni se tam dívali jako v kině na ty hořící věže. A v tu chvíli spadla ta první věž.
Utíkali jste?
V ten okamžik začali všichni utíkat, ta vzdálenost se tam opticky velmi zkracuje. Člověk má pocit, že je něco blízko, třeba 200 metrů, ale ve skutečnosti je to kilometr daleko. I když jsme byli pořád dost daleko, vypukla panika a lidi začali opačným směrem utíkat. Pak se pomalu zastavovali, když zjistili, že už se jim nestane, že to je daleko. A v ten okamžik proti nim šel můj táta reportér a já za ním, abychom se dostali co nejblíže k tomu epicentru. Ta vlna kouře a prachu, která se valila ulicemi nás ještě nezasáhla. Pokračovali jsme stále dál, až jsme přišli do míst, kde už byl ten prach na ulicích. Tam už ale stáli policisté, byly tam postavené zábrany a každého už odháněli pryč. Blíž už jsem se nedostali. Jak už jsem řekl, hlavní snahou bylo tehdy, abych se v tom šíleném zmatku neztratil tátovi z dohledu. On šel dopředu, nic okolo ho nezajímalo. Stalo se mi, že mi na chvíli zmizel z očí. Chvíli pak trvalo, než jsem ho zase našel. Při představě, že bychom se tam vzájemně ztratili v tom chaosu bez jakýchkoliv komunikačních prostředků, jsem ho snažil držet jako klíště. Bál jsem se. Později se člověk trochu uklidnil, ale byli jsme z toho pořád v šoku. Bylo to něco nepředstavitelného.
Pořád jste ale viděli hořet druhou věž…
V tu chvíli ještě druhá věž stála, ale byly to její poslední okamžiky. Její pád jsme zachytili. Bylo to ale naprosto šílené. Když ty věže padaly, tak v těch ulicích to byl strašný řev lidí. Viděl jsem paní, která křičela, že tam uvnitř dvojčat má děti. Lidé tam plakali v těch ulicích, bylo to strašně emotivní. Některé ty scény jsme se snažil během let vytěsnit z hlavy. Nevěděli jsme, co máme dělat. Byli jsme v panice, postupně jsme začali zjišťovat, že to byla dopravní letadla a že to byl cílený útok na USA. Poslouchali jsme zprávy na ulici, kde lidi stáli u automobilů s puštěnými rádii, nebo tam byly obchody s televizemi, kde běželo zpravodajství. Tehdy jsme také zjistili, že to nebyly ten den jediné útoky na americké cíle. Měli jsme samozřejmě hrozný strach, že tím to ještě nekončí. Okamžitě se evakuovaly v New Yorku všechny vysoké budovy. Stáli jsme s ostatními lidmi na ulici a čekali, co se bude dít. Táta zavelel, že se půjdeme schovat do Chinatownu, na který prý určitě nikdo útočit nebude.
Předpokládám, že jste stále fotili?
Dofotili jsme všechny filmy, které jsme měli u sebe. Zkoušeli jsme shánět nějaké další filmy, ale nebylo kde. Všechno bylo vyprodané. Dokonce nás oslovovali další reportéři, jestli nemáme nějaký materiál na prodej. My jsme nemohli odjet na Staten Island, protože tam se odjíždělo trajektem ze spodního Manhattanu, kam se nešlo dostat. Tak jsme našli azyl v bytě 1+1 Věry Martinové. Přesunuli jsme se tam v noci a doufali, že se nějak spojíme s rodinou. Nikde venku totiž nefungovaly telefony, mobily. U Věry se nám podařilo přes internet spojit mailem s bráchou. Napsal jsem, že jsme v pořádku, že se ozveme. Přítelkyni se mi ještě podařilo poslat zprávu přes ICQ. Tak to bylo každý den. V tom uzavřeném městě, ze kterého vedla jen jediná cesta ven, jsme takto zůstali čtyři dny.
Co se vlastně dělo v New Yorku ty první dny po útoku?
Zažili jsme tři dny absolutně prázdného města, kde jen houkaly sanitky a hasiči. Žádní lidé tam téměř nebyli. Nikdo venku nechodil. Podařilo se nám ještě sehnat nějaké filmy, něco jsme fotili, ale někam dolů blíže k dvojčatům se nedalo dostat. Postupně se zvětšoval perimetr od toho místa, uzavíral se stále širší okruh ulic. Celé to bylo obklíčené novinářskými vozy. Už tam ale nebylo nic zajímavého na focení. Byli jsme ale ve stresu z toho, jak se vlastně dostaneme domů. Vzdušný prostor byl stále uzavřený, naše letadlo mělo letět za dva dny. A samozřejmě neodletělo. Vraceli jsme se nakonec až šest dnů po útoku. Zjistili jsme, že náš let byl obnoven, ale báli jsme se, že stejně neodletí. Když jsme tehdy přijeli na letiště, bylo překvapivě úplně prázdné. Náš let do Paříže tím obrovským Boeingem 737 byl téměř prázdný. Odlétalo nás asi 30. Co bylo zajímavé, tehdy neproběhly na letišti vůbec žádné kontroly. Měli jsme strach o naše naexponované filmy, aby nám je třeba nezabavili, když uvidí profíky s technikou. Nakonec jsme prošli a nikdo nic nekontroloval. Kdybych měl u sebe bombu, tak to nikdo nezjistil. Byl tam totální chaos.
Fotografie jste tedy viděli poprvé až doma?
Fotky jsme vyvolávali až doma v Brně. Nikomu jsme je cíleně nenabízeli. Udělali jsme o dva roky později jen u nás výstavu. Táta tehdy fotil na barvu a já jen černobíle.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
To byl trest pro amíky za to ,že podporovali všechny tyobřezané arabášské,talibanské a jiné musulmanské zrůdy během valky Sovětů v Afganistánu!!!!!!!Dobře jim tak to mají za svou politiku válečného štváčství!!!!!!!!!