Jednu z nejrušnějších a nejfrekventovanějších křižovatek, Belánku, zná v Plzni každý řidič i chodec. Málokdo už ale ví, jak tento název vznikl a která osobnost dala jméno křižovatce i sousední ulici. Na území dnešního bloku domů orámovaného ulicemi Klatovská, Na Belánce a U Trati totiž původně stála slavná strojírna bratří Belaniů. Jejich továrnu ale později doslova převálcoval jiný plzeňský gigant v oblasti strojírenství, Emil Škoda a jeho předchůdci téměř upadli v zapomnění.
Do strojírenského řemesla zaučoval Františka a Josefa Belani jejich otec Jan, který do Čech doputoval jako voják v době napoleonských válek a už zde zůstal. Matka obou pozdějších podnikatelů Anna pocházela z Florencie. Roku 1841 začal mladý, ambiciózní a velmi schopný strojírenský inženýr František Belani vést strojírnu v Sedlci u Starého Plzence, patřící hraběti Valdštejnovi. V té době už měl Belani zkušenosti z osobu, které nasbíral na dřívějších působištích. Velmi brzy se stal jedním z nejlepších odborníků v oboru výroby železa a byl také úspěšným zlepšovatelem.
V továrně se tehdy vyráběly hlavně parní stroje, velká tlaková čerpadla, jeřáby všeho druhu i velikostí, kladkostroje, vodovodní roury, nádobí i umělecké plastiky. Belani zvýšil kapacitu slévárny. Dílny na zpracování kovů pod jeho vedením začaly používat nejmodernější zařízení jako jeřáby, soustruhy, hoblovky a vrtačky. Používal všechno nové a moderní, co zlepšovalo kvalitu výrobků a produktivitu. Na začátku padesátých let se ale nepohodl s majitelem továrny ohledně zavedení nových postupů ve výrobě a odešel do jiných železáren. Do firmy v Sedlci se ale vrátil v roce 1856 a byl odpovědný za stavbu nové továrny. Do funkce hlavního inženýra přijal František Belani mladšího bratra Josefa.
Belani věděl, že se bude stavět železniční spojení mezi Prahou, Plzní a Norimberkem. Chtěl na tom vydělat a získat prioritní postavení v Plzni, kde zatím žádné strojírny nebyly. Přesvědčil Valdštejna o nutnosti vybudovat novou strojírnu v Plzni. Měl ale touhu být majitelem továrny a ne jen jejím zaměstnancem. Belaniové koupili v roce 1858 v Plzni pozemky na místě dnešních divadelních skladů. Vysněnou továrnu tam ale tehdy ještě nepostavili, zřejmě kvůli nedostatků peněz. Pozemky ale prodali hraběti Valdštejnovi a na prodeji vydělali. Hrabě továrnu postavil v roce 1860 a vedli ji opět bratři Balaniové.
Šlo o špičkový podnik plný nejmodernějších strojů s vlastní slévárnou. Vyráběl strojní zařízení pro doly, pivovary, mlýny, lihovary, prádelny, plynárny, chemické továrny, lázně, sklárny i cukrovary. Roku 1861 pracovalo v továrně 160 zaměstnanců a tři dílovedoucí. Zaměstnanci měli smlouvy s továrnou většinou celoročně od šesté hodiny ranní do devatenácté hodiny večerní. Jedna hodina byla určena na oběd.
Ještě předtím ale František Belani zasáhl do historie města Plzně jedním velice významným projektem. Šlo o projekt společníků Belaniho, Hýry a Kolby o povolení stavby plynárny a nabídku zavést ve městě plynové osvětlení. Konšelé s podnikateli v roce 1859 uzavřeli smlouvu na instalaci a provoz 130 plynových lamp. Téhož roku se na Říšském Předměstí začala budovat plynárna. V březnu 1860 již osvětlovaly plynové lampy celé vnitřní město a začala jednání o osvětlení Kopeckého a Štěpánových sadů i celého Říšského Předměstí. Město se zavázalo, že každým dalším rokem rozšíří osvětlení o deset plynových lamp.
Ve svých počátcích představovalo městské osvětlení pro veřejnost obrovskou atrakci. Lidé vyčkávali za soumraku v ulicích a čekali, až se lampy rozsvítí. Světilo se pak až do 23. hodiny. Pak v plynárně otočili kohoutkem a uzavřeli přívod plynu. Třicátého října 1860 přichystala městská rada pro své občany další parádu. Nechala postavit uprostřed velkého náměstí čtyřramenný kandelábr, který objednala až v Berlíně. Dostaveníčka pod kandelábrem se stala po nějaký čas velkou událostí a oblíbenou kratochvílí Plzeňanů.
František Belani měl ale stále velký nesplněný sen, kterým byla jeho vlastní továrna. Jeho zdravotní stav se ale zhoršil a v roce 1962 proto omezil své rozsáhlé pracovní aktivity. Vzdal se vedení plzeňské strojírny, kde po něm ředitelování převzal jeho bratr Josef. Když strojírně v roce 1866 výrazně poklesla výroba, marně žádali Belaniové hraběte Valdštejna, aby vložil do firmy provozní kapitál. Bratři přestali věřit v další rozvoj továrny a založili si vlastní firmu. Oslovili plzeňského stavitele Martina Stelzera a začala stavba nové továrny na pozemcích u klatovské silnice nad železniční tratí.
Nejprve vyrostla slévárna šedé litiny, pak dílny strojnické a kotlářské a nakonec slévárna železa. Již roku 1867 zahájili bratři Belaniové výrobu! Odborné znalosti podpořily hned na začátku povedený rozjezd nové továrny. Majitelé pohotově reagovali na nabídky zákazníků a konkurovali více než zdatně Valdštejnské strojírně, kterou před krátkým časem tak úspěšně vedli. Belani stlačil ceny a přebíral zakázky, které původně mířily k Valdštejnům. Vyráběl parní kotle, veškeré železniční zařízení a vybavení pro provoz samotné železnice i plynové
V roce 1866 vstoupil do Valdštejnových služeb mladý inženýr Emil Škoda. Vedl si dobře, ale měl na budoucnost továrny jiný názor než opatrný hrabě, který nechtěl příliš investovat do jejího rozvoje. V roce 1869 pak k úžasu mnohých koupil Emil Škoda strojírnu od Valdštejna a stal se jejím pánem. Velmi brzy se ukázaly jeho mimořádné schopnosti a Škodova strojírna rychle rostla.
Úspěšnou firmu bratří Belaniů v roce 1872 zasáhla hospodářská krize. Krachu se podařilo zabránit tak, že továrnu koupilo za 250 tisíc zlatých konsorcium plzeňských podnikatelů. Emil Škoda krizi ustal lépe. Výroba u Belaniů sice pokračovala, ale tvrdý souboj se Škodovou strojírnou byl vyčerpávající. Roku 1874, krátce po smrti Josefa Belaniho, přeměnilo konsorcium továrnu na akciovou společnost. Firma rozšířila svoji nabídku. Po železniční vlečce putovaly k nádraží a dále za zákazníkem naftové a benzínové motory, drtiče kamenů, kulové mlýny, zařízení na těžbu uhlí, dřevěné výtahy, ruční brzdy, důlní vozíky plechové i dřevěné, zařízení strojní na kaoline, sklárny a pivovary i různé vagóny. V roce 1882 pak zemřel ve věku 67 let i František Belani. Pohřben je na Mikulášském hřbitově.
Ve třicátých letech 20. století ale škodovácká konkurence nad bývalou továrnou bratří Belaniů definitivně zvítězila, finanční situace společností byla už neúnosná. Roku 1932 byl vyhlášen bankrot. Objekty získala Plzeňská banka a postupně je rozprodala na stavební parcely. Název Belánka se zachoval dodnes.
Foto Zuzana Duzbabová, archiv Starý most
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
