Pondělí, 27. ledna 2020, 16:21
Já a fotograf čekáme na Standu o půl sedmé večer před tělocvičnou na Havlíčkově náměstí na Žižkově. Trénink začíná až v sedm, ale před tělocvičnou už čekají dva mladí boxeři. Jeden se druhého ptá, co trenér? Jakej je? Pořád černej? Chápu, že tady jsme správně a za chvilku přichází žižkovská boxerská legenda Standa Tišer.
Standa se nejdřív pozdraví se svými svěřenci, slíbí jim, že za chvilku přijde a pak se s obrovskou energií a úsměvem věnuje nám. „Pojďte se mnou tady kousek do baru, rozhovor uděláme tam,“ táhne nás do blízkého podniku, kde má rozpité malé předtréninkové pivo. Standovi je dvaašedesát a je z něj cítit neskutečná energie. I v tomto věku pořád působí jako čert, kterého někdo vypustil z krabičky. Nedokážu si představit, jak hbité a rychlé pohyby musel mít v ringu v dobách své největší slávy, kdy v muší váze do čtyřiapadesáti kilogramů válcoval jednoho soupeře za druhým.
„Narodil jsem se v Plzni hned vedle Karla Gotta. V té Plzni jsem začal vlastně tak, že jsme chodili na ty naše odpolední čaje, jak se tomu říkalo, dal sis kolu nebo něco a tam jsme byli tři cigáni. Mně bylo patnáct, pak tam byl můj o rok mladší brácha a ještě jeden cigoš a brali jsme ty bílý holky tančit a to se nelíbilo těm místním, kteří napadli mýho bráchu. Tak jsem tam vlít, udělal jsem bim, bim, sundal jsem oba dva k zemi. Přijeli policajti, dali mi pouta, posadili mě do auta, ale pak přišel jeden kluk, něco policajtům pošeptal, ti mě pustili a kluk přišel za mnou, že jestli bych nechtěl začít boxovat,“ popisuje se smíchem Standa.
Standa uvažoval o začátku boxování asi týden. „Dal jsem dohromady partu, se kterou jsme se vždycky domluvili na bitku proti jiné partě z jiné části Plzně. To probíhalo tak, že jsem vzal třeba dvacet cigánů a říkám, tak kluci, jedeme na trénink. Dvě party jsme se domluvili, že se sejdeme na plácku za městem, kde si to rozdáme dvacet na dvacet. A rozdali jsme si to,“ popisuje Standa. To musely být jiný bitky, vypadne ze mě. „No to byly jiný bitky, klacky, všechno, rozumíš, to bylo bombastický,“ hurónsky se rozesměje při vzpomínce.
Kdy klacky nahradily rukavice? „Bylo to tak, že z té naší dvacetičlenné party jsem zůstal jen já. Ten kluk, co mě tenkrát zachránil před policajtama, mi říká, ty jsi dobrej, pojedeš na zápas. Jel jsem na zápas do Českých Budějovic, ten zápas jsem vyhrál a už to bylo jasný. Jak lidi zatleskali, to bylo něco pro mě, když křičeli, že jsem dobrej. A tak jsem začal jezdit,“ popisuje Standa sportovní začátky.
Když bylo Standovi asi sedmnáct, přijel se na jeho trénink podívat olympijský vítěz z roku 1948 Július Torma. Po této návštěvě získal Stanislav Tišer smlouvu v Uhelných skladech Praha v kategorii mužů a začal nastupovat za svůj klub v Lucerně. „No, to bylo nádherný. Předtím jsem boxoval v těch malých městech a najednou ta Lucerna. První zápas jsem prohrál na body, ale lidi řvali, jakej jsem bojovník. A pak už jsem začal vyhrávat, všechny mistry republiky jsem zbil.“
„Osobní život byl v těch letech krásnej. Strašně moc ženských, peněz a všeho,“ rozplyne se Standa při mé otázce na osobní život. „Tehdy se jezdilo na uhlí. Dělal jsem to, že mi shodili fůru, dali mi lopatu a já to naházel do okýnka. Až jsem měl hotovo, šli jsme na jídlo, na pivo, dali mi sedm set a šel jsem domů. A to byly krásný peníze. Jenže pak si říkám, proč bych měl dělat takovouhle dřinu, když můžu jít na Václavák vekslovat, ne? Tak jsem tam šel, dívám se, jak to dělají a najednou za mnou jeden přijde a říká, hele, tady jako nemůžeš stát. A já říkám, jako proč? Ty mě jako vyhodíš nebo něco? Jdi do prdele. On říká, co jsi to řek? No a já na to prásk, prásk, ostatní koukali a ten jeden říká, hele, to je ten Tišer, ten boxer, já ho znám, já chodím do Lucerny. No a od té doby už jsem tam stál s nima. A to už se potom vydělávalo třeba tři nebo pět tisíc za den. A to už se chlastalo, taxíky a nejlepší podniky. Takhle to bylo tenkrát.“
Do reprezentace se Stanislav Tišer mohl podle svých slov dostat už dřív, ale trnem v oku vedení byl právě Standův relativně divoký životní styl. „Byl jsem vyhlášenej jako nejlepší boxer, já jsem třeba za rok a půl neprohrál jedinej zápas. Byl jsem nominovanej na Olympijský hry v Los Angeles. Byli jsme na soustředění v lese, tam jsme běhali, makali jsme, trojfázovej trénink a asi měsíc před olympiádou Moskva řekla, že se to bojkotuje a že žádnej komunistickej stát nesmí jet, tak jsme prostě jeli ze soustředění domů. To mě štve, že se nejelo na olympiádu.“
Jenže Stanislav se nakonec nepodíval ani na mistrovství světa v Mnichově v roce 1982. „Tam jsem taky nejel, protože jsem sundal toho vyhazovače. Prostě jsme chlastali a tehdy jsme jeli do nonstopu, zaklepali jsme klíčkem na dveře, vyhazovač otevřel a buď tě pustil, nebo ne. Vyhazovač nám teda otevřel, byl tam novej, podíval se na mě, řekl cikány nepouštím a zavřel. Tak jsem zaťukal znova, on otevřel, natahoval se po mně, tak jsem udělal prásk, prásk, kop jsem mu do držky, vytryskla mu krev, přijeli policajti, sebrali mě a šel jsem na čtyři měsíce na vazbu.“ Jenže jaká může být vazba pro boxera, kterého každý bachař zná? „Vynikající, kriminál pro mě byl všude vynikající,“ směje se Standa.
V roce 1991 Stanislav Tišer ukončil kariéru, má manželku a s ní dceru. „S malou jsem chodil na Vítkov a viděl jsem tam ty naše cigánský kluky, jak tam čichaj toluen, tak jsem si říkal, že pro ně něco musím udělat. Tak jsem si pronajal tělocvičnu ve škole, večerní hodiny, nakoupil jsem pytle a začal jsem obcházet parky a zval jsem tyhle mladý lidi, aby šli na trénink.“ Postupně ke Standovi začali chodit kluci, holky i malé děti. „Asi rok a půl jsem trénoval jenom naše lidi, pak přišla první bílá vlaštovka, druhá a samí gádžové už potom chodili a cigánů míň a míň, ale bylo to společný, byli tam Romové i Češi.“
„Teď je situace taková, že mi slíbili, že mi vrátí tuhle tělocvičnu na Havlíčkově náměstí, ale není tomu tak. Zůstali tam všichni, co tam byli a já platím denně sedm set za jednu hodinu trénování. Já říkám, že Box club Žižkov si zaslouží mít svůj název venku. Příští týden to půjdu zase řešit se starostou,“ říká Standa trochu zklamaně. Zvedáme se od stolu, platíme a jdeme do tělocvičny, kde už se rozehřívá odhadem dvacítka mladých lidí, děvčata i kluci. Standa do ruky bere stopky a začíná trénink.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
