Čestnou plaketu hejtmana Plzeňského kraje za odvážné občanské postoje převzaly tři osobnosti

„Stát si za svým názorem a nebát se ho říci, to považuji za důležité v každé době. Postavit se většině a chovat se dle svého přesvědčení, to vyžaduje velkou vnitřní sílu. Mnohdy to ale s sebou nese odvahu snášet zlobu a příkoří, které vám ten, kdo má v danou chvíli sílu a moc, může způsobit. Vážím si všech, kteří svým úsilím přispěli k prosazování snahy změnit totalitní režim v demokracii. Díky těm, kteří se mnohdy za vysokou cenu postavili režimu, byli perzekuováni, šikanováni a pronásledováni, můžeme dnes žít svobodně a sami rozhodovat o svém osudu. Režim se takové odvážné osobnosti snažil umlčet a ostatní zastrašit a neuspěl,“ řekl při předávání hejtman Rudolf Špoták.

Undergroundovou legendu donutili k emigraci

Od šesti let vyrůstal Miroslav Skalický v Plzni. Poslouchal desky rockových kapel. Ve Škodovce se vyučil tesařem, ale už ve škole měl problémy s dlouhými vlasy. Dlouhé vlasy se mu líbily a bral je také jako vyjádření protestu proti režimu. V sedmdesátých letech spoluorganizoval koncerty neoficiální hudební scény a poslechové diskotéky. Desky měl od kamaráda z USA. Později založil skupinu Hever and Vazelina Band, kde na převzaté melodie skládal provokativní texty písní, z nichž nejznámější je Tesilová verbež.

V březnu 1976 byl Miroslav Skalický mezi více než dvaceti zatčenými mladými lidmi z okruhu kolem skupiny The Plastic People of the Universe. Za organizování přednášky Ivana Martina Jirouse a koncertu v Přešticích v prosinci roku 1975 byl za výtržnictví a užívání vulgarismů odsouzen na devět měsíců nepodmíněně. V nápravném zařízení z něj podle jeho slov vytvořili nepřítele. Po propuštění na svobodu podepsal Chartu 77. Stál u vzniku undergroundové komunity v Nové Vísce u Kadaně, kde s přáteli pořádali undergroundové koncerty a festivaly. Zde s Františkem Stárkem a Karlem Havelkou v roce 1979 vznikala první čísla samizdatového časopisu Vokno.

Miroslav Skalický byl opakovaně zadržován a šikanován Státní bezpečností. V červnu 1980 byl v rámci akce Asanace donucen k emigraci. Žil ve Vídni a živil se jako tesař. V osmdesátých letech spolupracoval s Pavlem Tigridem. Do Československa pašoval exilové časopisy Svědectví, Listy a další protikomunistické tiskoviny. Účastnil se setkávání emigrantů z disidentských a undergroundových kruhů. Po pádu komunismu se vrátil zpět do vlasti. V bývalém mlýně v Meziříčku na Třebíčsku vybudoval kulturní centrum, kde pořádá hudební festivaly a koncerty.

Organizátor protirežimních protestů

Mezi alternativně naladěnou mládeží a politickými aktivisty se pohyboval také Martin Svoboda. Nabyl dojmu, že je potřeba něco dělat proti režimu. Podepisoval petice a pokoušel se dále vzdělávat, mimo jiné při setkáních, která pomáhal organizovat. Šířil petice a samizdatové publikace. Osobně se podílel na přípravě plzeňského samizdatového magazínu Pevná hráz. Spolupracoval i se svým bratrem, který byl aktivní v církevních kruzích, angažoval se v Hnutí za občanskou svobodu a provozoval domácí samizdatové vydavatelství.

Martin Svoboda tvrdil, že politika není žádné svinstvo, že se dělat musí a že se musí dělat slušně. Proto necítil potřebu připojit svůj podpis pod Chartu 77 a raději budoval členskou základnu a hierarchii hnutí, které mělo ambice stát se politickou stranou. Postupem času se vypracoval až na předsedu koordinačního výboru hnutí pro Západočeský kraj a zároveň dál šířil petice, mimo jiné i dokument Několik vět. Byl zatčen během Palachova týdne v lednu 1989. V listopadu 1989 byl zpočátku jedním z organizátorů protirežimních protestů, z nichž později vykrystalizovalo plzeňské Občanské fórum. Po roce 1989 začal podnikat. Doplnil si středoškolské vzdělání a vystudoval práva na Západočeské univerzitě v Plzni.

Obhájce kritiků komunistického režimu

Ludvík Rösch po studiu právnické fakulty od roku 1983 působil jako advokát. Chtěl se stát soudcem, ale nechtěl být verbován do komunistické strany. Před listopadem 1989 jako advokát hájil řadu lidí, kteří se dostali do otevřeného konfliktu s komunistickým režimem. S manželkou Annou v létě 1989 oba podepsali petici Několik vět. Angažovali se i ve sběru dalších podpisů. V listopadu 1989 se Ludvík Rösch zúčastňoval demonstrací, poskytoval právní servis stávkujícím a zapojoval se do dalších aktivit. Byl jedním ze zakladatelů Občanského fóra v Plzni a členem koordinačního výboru. Stal se jeho mluvčím pro oblasti justice, policie a prokuratury.

Po listopadu 1989 byl zvolen do výboru Krajského sdružení advokátů v Plzni. Spolu se svou manželkou se významně podílel na obnovení nesocialistické advokacie. Od roku 1990 působil v poradních orgánech Rady města Plzně a Zastupitelstva města Plzně. Působil rovněž jako člen občanskoprávní komise České advokátní komory v Praze. Doposud je ve správní radě Nadace 700 let města Plzně. Je spoluzakladatelem Občanů patriotů.