Hajná ze Šumavy pracuje v divočině, má vlastní módní značku a napsala knihu

Jak se přihodilo, že se mladá žena ocitne v divoké přírodě jako hajná? 

Všechno začalo už v dětství, kdy mě rodiče přivedli k velké lásce a respektu k přírodě. Přestože jsem v pubertě neměla úplně jasno, jestli moje cesta povede spíš směrem k umění, nebo do lesa, zlom přišel ve chvíli, kdy jsem navštívila den otevřených dveří na lesnické škole v Písku. Tehdy bylo vlastně rozhodnuto... 

S tím přišla i velká motivace zvládnout přijímací zkoušky z češtiny a matematiky, což pro mě tehdy byla trochu noční můra. Nakonec jsem je ale zvládla a postupně se začala o lesnictví, myslivost a přírodu zajímat čím dál víc. Na lesnickou školu dodnes vzpomínám moc ráda. Na spolužáky, učitele i všechny společné zážitky. Vlastně je mi někdy až líto, že už se do té doby nemůžeme vrátit.

Do skutečně divoké přírody jsem pak utekla tak trochu rovnou z Prahy a z kolejí. Přešla jsem na dálkové studium, protože vzdát se školy jsem rozhodně nechtěla. Studium myslivosti, lesnictví a dalších přírodních věd je pro mě nesmírně cenné a věřím, že mě bude provázet celý život. Praha je nádherné město, ale pro mě byla zároveň velmi vyčerpávající. Až tady, na Šumavě, jsem našla klid, který mi chyběl. A vlastně tak trochu i sama sebe. K tomu jsem měla obrovské štěstí, že jsem tu našla také práci, o které jsem vždycky snila.

Kde máte svůj revír a jak je velký?

Můj úsek se nachází v oblasti Rejštejna a táhne se přes Červenou a Kozí Hřbety směrem k Horské Kvildě. Celkem má přibližně 820 hektarů a je opravdu hodně členitý, což je dost náročné. Ale právě ta rozmanitost je na něm krásná. Nejnižší místa leží přímo u Rejštejna, těsně pod 600 metry nad mořem, zatímco nejvýše se dostávám do partií kolem Zhůří, přibližně do 1 160 metrů. Mezi výraznější místa mého úseku patří také Kóta nad Rejštejnem nebo Šafářův vrch. Je to tedy území, které se během poměrně krátké vzdálenosti výrazně mění… od nižších poloh kolem Rejštejna až po typickou horskou šumavskou krajinu. Protéká jím také řada potoků a voda z velké části území postupně směřuje do povodí Otavy. Právě členitost terénu, rozdílné nadmořské výšky, voda a charakter jednotlivých porostů dělají můj úsek velmi pestrým. A i když už ho znám opravdu dobře, pořád jsou místa, která mě dokážou překvapit.

Jak vypadá běžný den hajné, co všechno obnáší vaše práce a kolik času skutečně trávíte v terénu?

Na své práci mám nejraději to, že žádný den není stejný. Jsou dny, které mám dopředu pečlivě naplánované, ale stejně často přicházejí situace, kdy je potřeba reagovat operativně. Stačí jeden telefonát a plán se během chvíle změní… například když je potřeba rychle řešit odvoz dřeva nebo následky větru. Práce hajné je velmi pestrá. Součástí mé náplně je plánování a příprava pěstebních opatření, navrhování co nejšetrnějších výchovných zásahů v lese, vyhledávání a včasné zpracování kůrovcových stromů nebo řešení nahodilých těžeb po větrných polomech nebo také myslivost. Důležitou součástí práce je také komunikace s lesními dělníky, kontrola probíhajících prací a předávání nových pracovišť.

Stejně jako každé jiné zaměstnání se ani práce hajné neobejde bez administrativy. Především na konci měsíce přichází na řadu evidence, uzávěrka a další kancelářská agenda, která sice nepatří k mým nejoblíbenějším činnostem, ale je nezbytnou součástí práce. Většinu času ale trávím v terénu. Právě tam se odehrává podstatná část mé práce a zároveň je to místo, kde se cítím nejlépe.

Předpokládám, že do terénu vyrážíte za každého počasí a v kteroukoliv roční dobu…?

Přesně tak! Jak říkával pan inženýr Hrdina, který nás na střední škole učil pěstování lesa: „Neexistuje špatné počasí, jen špatně oblečený lesník.“ Tuhle jeho větu si pamatuji dodnes a musím říct, že měl pravdu. Do terénu vyrážím během celého roku a počasí si člověk zkrátka nevybírá. Pracuje se v dešti, sněhu, mrazu i v horkých letních dnech. Každé roční období má přitom v lese svoje kouzlo, ale také svoje úskalí. Člověk se tomu časem přizpůsobí a hlavně se naučí, že kvalitní oblečení a dobré boty jsou naprostý základ.

Patří i dnes k hajnému také pes? Doprovází vás do lesa pes?

Samozřejmě, i když já o sobě s nadsázkou říkám, že jsem zatím takový poloviční hajný, protože nemám loveckého psa, ale spíš společenského parťáka. Doprovází mě moje shiba inu, ale k práci loveckého psa má samozřejmě trochu daleko. Sama sobě jsem slíbila, že dokud nedokončím studium lesního inženýrství, loveckého psa si pořizovat nebudu. V současné době mám totiž sotva dost času na osobní život a sama na sebe, natož abych se mohla naplno věnovat výcviku. Lovecký pes potřebuje pro dobrou práci v lese opravdu hodně času, pravidelnosti, trpělivosti a disciplíny a nebylo by fér si ho pořizovat, pokud vím, že mu to teď nemohu dát. Věřím ale, že jednou přijde správný čas a do myslivecké kynologie se naplno ponořím. Je to oblast, která mě láká, a myslím, že to pro mě bude zase úplně nová a krásná zkušenost.

Na Šumavě žije vedle běžné lesní zvěře také množství rysů a vlků. Jaký je váš pohled na tyto šelmy? Je to škodná?

Měla jsem obrovské štěstí setkat se ve volné přírodě s rysem, což je pokaždé opravdu výjimečný zážitek. Několikrát mi také na fotopasti krásně „zapózoval“ například rysí kocour Luciáš, kterého má takto pojmenovaného kolegyně z oddělení zoologie. Vlka jsem zatím naživo nepotkala, ale i ten se mi už podařil zachytit na fotopasti. Co se týče mého pohledu na velké šelmy, rys i vlk jsou přirozenou součástí naší přírody a do prostředí národního parku bezpochyby patří. Osobně bych je určitě neoznačovala slovem „škodná“. Jsou to predátoři, kteří mají v přírodě svoji úlohu, stejně jako ostatní druhy. Samozřejmě chápu, že zejména návrat vlka s sebou přináší i složitější témata a může vyvolávat obavy například u chovatelů hospodářských zvířat. Myslím si proto, že je důležité nevnímat tuto problematiku pouze černobíle. Z pohledu člověka, který pracuje v národním parku, ale vnímám přítomnost velkých šelem jako přirozenou součást zdejší divoké přírody.

Přiblížit se v lese k rysům je asi hodně obtížné. Podařilo se vám to? A k vlkům?

Ne, nepodařilo. Rysa jsem spatřila pouze, když jsem tiše seděla na posedu.

Kde je podle vás hranice mezi ochranou přírody a regulací zvěře?

Podle mě se ochrana přírody a regulace zvěře nedají úplně stavět proti sobě. Naopak spolu velmi úzce souvisejí. Pokud chceme zdravý a druhově pestrý les, který se dokáže přirozeně obnovovat, musí tomu odpovídat také početní stavy zvěře. Zvěř do naší krajiny samozřejmě patří a je její přirozenou součástí. Zároveň ale může při vyšších stavech výrazně ovlivňovat přirozené zmlazení lesa, například okusem mladých stromků. Právě proto vnímám regulaci zvěře jako jeden z nástrojů péče o lesní ekosystém, nikoliv jako něco, co by stálo proti ochraně přírody. Osobně si myslím, že nejdůležitější je hledat rovnováhu. Nechceme les bez zvěře, ale zároveň nemůžeme mít takové množství zvěře, při kterém se les bez výrazné ochrany nedokáže přirozeně obnovovat. Rozhodování by proto podle mě mělo vždy vycházet především z reálného stavu lesa, míry poškození a konkrétních podmínek daného území. A právě v národním parku je krásně vidět, jak složitý a vzájemně propojený systém příroda je. Člověk se musí naučit dívat nejen na jednotlivý druh, ale na fungování celého ekosystému.

Máte na Šumavě nějakého oblíbeného tvora, rostlinu, strom...?

To je pro mě vlastně docela těžká otázka, protože čím déle v přírodě pracuji, tím méně dokážu jednotlivé druhy dělit na oblíbené a neoblíbené. Každý má v přírodě svoje místo a právě jejich vzájemné vztahy dělají šumavskou krajinu tím, čím je. Kdybych ale přece jen měla něco vyzdvihnout, mám ráda prhu arniku. Je to na první pohled poměrně nenápadná rostlina, ale zároveň krásný symbol horských luk a míst, která si zachovala svůj přírodní charakter. Vždycky mě potěší, když ji někde při práci objevím. A ze zvířat mám slabost pro lišku. Fascinuje mě její inteligence, přizpůsobivost a schopnost poradit si v nejrůznějších podmínkách. Navíc je to nádherné zvíře.

Řada lidí kritizuje, že je pro veřejnost a turisty uzavřena velká část Šumavy. Považují to za zbytečné omezení. Co byste jim vzkázala?

Rozumím tomu, že člověka může mrzet, když se na některá místa nedostane. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že Šumava je národní park, nikoliv jen turistická destinace. Jsou zde místa, kde by měla mít příroda a její obyvatelé přednost před naším přáním dostat se úplně všude. Návštěvnost Šumavy je opravdu rok od roku vysoká a tlak na některé lokality je obrovský. Bohužel se při práci setkávám i s tím, že část návštěvníků nerespektuje značení, vstupuje tam, kam nemá, nechává po sobě odpadky, pouští psy na volno nebo má pocit, že les je prostor, kde si každý může dělat, co chce. Přitom i zdánlivě nevinné chování může při velkém množství lidí znamenat značné rušení zvěře a další zátěž pro přírodu. Myslím si, že máme trochu tendenci požadovat, aby nám byla příroda neustále k dispozici. Chceme do ní vstoupit, něco v ní zažít, vyfotit si to a ideálně se dostat i tam, kam ostatní nemohou. Jenže ochrana přírody někdy znamená také přijmout, že jsou místa, kam zkrátka vstupovat nebudeme. Šumava nabízí obrovské množství nádherných a veřejnosti přístupných míst. Osobně proto nepovažuji za nic špatného, když některé části krajiny ponecháme především přírodě. Nemusíme přece stát na každém metru Šumavy, abychom si ji mohli užít a vážit si jí… ne?

Nedávno vám vyšla kniha s názvem Hajná ze Šumavy. Co o ní povíte našim čtenářům?

Je to pro mě především hodně osobní kniha. Hajná ze Šumavy není odborná učebnice o lesnictví nebo myslivosti, ale spíš moje cesta k této profesi a nahlédnutí do života, který jsem si vybrala. Píšu v ní o tom, co mě přivedlo k přírodě, o studiu, myslivosti, práci hajné, ale také o různých životních situacích, které mě nějakým způsobem formovaly. Chtěla jsem čtenářům ukázat les a myslivost trochu jinýma očima. Nejen prostřednictvím lovu, jak si myslivost stále řada lidí představuje, ale především jako vztah k přírodě, zvěři, krajině a určitou zodpovědnost za to, co po nás v lese zůstane.

V knize jsou skutečné příběhy a zážitky, některé veselé, jiné vážnější, a nechybí ani nádherné fotografie přírody a zvěře od fotografa Marka Drhy. Snažila jsem se ji napsat tak, aby si v ní něco našel nejen myslivec nebo lesník, ale i člověk, který má jednoduše rád Šumavu a chce trochu nahlédnout do života člověka, který v lese tráví většinu svých dní. A musím přiznat, že držet teď hotovou knihu v ruce je pro mě pořád trochu neuvěřitelné. Když jsem ji začínala psát, vůbec jsem netušila, kam až mě tahle cesta zavede. O to větší radost mám, když mi dnes čtenáři píší, že díky ní začali některé věci v přírodě vnímat trochu jinak. To je pro mě asi ta nejhezčí zpětná vazba, jakou jsem si mohla přát.

Vedle práce v lese jste založila také vlastní dámskou módní značku Forestria, inspirovanou přírodou a lesem. Jste její hlavní tváří. Značka obsahuje nejen oblečení, ale i různé doplňky. Jsou to vaše návrhy? A jak ty jednotlivé kousky vznikají?

Ano, návrhy vznikají ode mě. Forestria je pro mě takové propojení mé druhé, kreativní stránky s tím, co mám nejraději: přírodou a lesem. Jednotlivé kousky navrhuji já, ale jejich skutečnou podobu jim potom dávají velmi šikovní lidé, se kterými mám obrovské štěstí spolupracovat.

Veškeré oblečení šije Petra Jehlička, podle mě ta nejlepší švadlena, jakou jsem si pro Forestrii mohla přát. Je to poctivá ruční práce, a proto také zákazníkům v dopise, který dostávají ke své objednávce, píšu, aby neočekávali strojovou přesnost. Právě drobné odlišnosti jsou pro mě důkazem toho, že daný kousek skutečně prošel lidskýma rukama a nevypadl někde z výrobní linky. Od začátku se také snažíme přemýšlet nad tím, jak vyrábět co nejšetrněji. Nechceme tvořit desítky kusů oblečení na sklad a potom řešit, co s tím, co se neprodá. Většina našich kousků proto vzniká až ve chvíli, kdy přijde konkrétní objednávka. Teprve tehdy se daný model šije pro svého budoucího majitele buď v klasických konfekčních velikostech, nebo na míru. Díky tomu omezujeme nadprodukci a vzniká nám minimum zbytečného odpadu a šetříme tedy životní prostředí.

Forestria není jen oblečení. Například kožené doplňky, jako jsou kabelky nebo opasky, pro nás ručně vyrábí Jan Dařbuján. Precizní vyřezávané výrobky z paroží zase vznikají pod rukama Petra Kůželky ze Sušice. Moc mě baví, že za jednotlivými výrobky nestojí anonymní továrna, ale konkrétní člověk, jeho řemeslo a spousta času. Právě na tom bych chtěla Forestrii stavět i do budoucna… na originalitě, poctivé ruční práci, vztahu k přírodě a na věcech, které nevznikají proto, aby jich bylo co nejvíc, ale aby měly svůj příběh, smysl a daly se k sobě dobře kombinovat.

Jakým ženám je tato elegantní móda určena a pro jakou příležitost?

Forestria je určená ženám, které se chtějí cítit žensky a elegantně, ale zároveň přirozeně a samy sebou. A vůbec si nemyslím, že elegantní oblečení patří jen na ples, svatbu nebo do divadla… Trochu mě mrzí, že jsme si u nás odvykly hezky se oblékat i pro úplně obyčejné chvíle. Když jedeme s kamarádkou na kávu, na oběd nebo jen do města, často automaticky sáhneme po tom nejpohodlnějším a eleganci si schováváme až na nějakou „speciální příležitost“. Přitom proč by tou příležitostí nemohlo být právě obyčejné odpoledne? A přesně tak se snažím přemýšlet nad Forestrií. Chci, aby byla nadčasová a aby jednotlivé kousky žena nevytáhla ze skříně jednou za rok. Aby si například krásnou sukni mohla vzít s podpatky na slavnostní událost, ale druhý den ji zkombinovala se svetrem a kozačkami a šla v ní na kávu s kamarádkou. Móda pro mě není o tom být neustále dokonale vystrojená. Je o tom udělat si radost, cítit se hezky a nebát se ženskosti a elegance ani v úplně obyčejný den. A přesně pro takové ženy Forestria vzniká.

Jak často se do oblečení značky Forestria oblékáte vy a co nosíte nejraději?

Forestrii nosím poměrně často a vlastně jsem tak trochu i jejím prvním testovacím člověkem. Když něco navrhuji, nechci, aby to dobře vypadalo jen na fotografii. Potřebuji vědět, že se v tom dá normálně fungovat, že je to pohodlné a že po tom sama ráda sáhnu ve skříni. Samozřejmě do lesa chodím v úplně jiném oblečení, ale ve volném čase mám ráda ženskost a eleganci. Asi nejraději nosím naše sukně a šaty, které se dají různě kombinovat. Baví mě, když si jeden kousek můžu vzít na společenskou událost, ale s jinými botami, svetrem nebo kabátem v něm klidně druhý den vyrazit na kávu nebo jinou, ne tak striktně formální událost.

A možná je na mně trochu zvláštní právě ten kontrast… jeden den jsem v pracovním oblečení a pohorkách někde v lese a druhý den si s radostí vezmu šaty a podpatky. Ale obojí jsem pořád já. A myslím, že právě tenhle kontrast se do Forestrie docela přirozeně promítá.

A co si oblékáte na sebe, když jdete pracovně do lesa?

Základem jsou samozřejmě pořádné pohorky a lesnické montérky, bez toho se v terénu neobejdu. Ale přiznám se, že i do lesa se ráda oblékám hezky. Ne kvůli tomu, že by mě tam měl někdo obdivovat, ale jednoduše proto, že se tak sama cítím dobře. Mám například spoustu bavlněných košil, hlavně v zelených a přírodních odstínech, které do práce moc ráda nosím. Takže i k montérkám se snažím přidat alespoň malou špetku elegance. Myslím si, že praktické pracovní oblečení a to, že se žena chce cítit hezky, se vůbec nemusí vylučovat, zvlášť když žena dělá v převážně mužské profesi.

Žijete na Šumavě, tvoříte elegantní módu. Jak často se dostanete z divočiny do společnosti, do města…?

Do společnosti se dostanu vlastně poměrně často. Stále studuji v Praze a mám tam také pár přátel, jinak pravidelně také navštěvuji rodinu v Českých Budějovicích, takže rozhodně nejsem zavřená jen někde hluboko v divočině. A to víte, že lesnické montérky pokaždé velmi ráda odložím, obuji si hezké boty a vezmu na sebe něco elegantního. V tom se opravdu vyžívám. Mám ráda ten kontrast… jeden den můžu být celý den v pohorkách, montérkách a od bláta a druhý den si užívám šaty, podpatky a společnost. Přece jen jsem žena a móda mě bavila odjakživa. Myslím, že právě proto mi spojení těchto dvou na první pohled úplně odlišných světů připadá tak přirozené. Nemám pocit, že bych si mezi nimi musela vybírat. Mám ráda divokou Šumavu stejně jako chvíle, kdy se můžu hezky obléct a vyrazit do města.