Dvanáctiletou židovskou dívku Věru Kohnovou, která se za druhé světové války stala jednou z plzeňských obětí holokaustu, připomíná pamětní deska na jejím rodném domě v Koperníkově ulici pamětní deska. Dívčina podoba se nedochovala, zůstal po ní jen deník, který si psala půl roku před nuceným odjezdem do Terezína. Na devadesáti stránkách v něm dětskýma očima zachytila poslední měsíce života židovských obyvatel Plzně před transportem do nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů. Díky deníku je Věra Kohnová přirovnávána ke známější židovské autorce deníku Anně Frankové.
Letos v lednu to bylo 80 let od doby, kdy z Plzně ve třech transportech označených R, S a T odjelo přes 2600 židovských mužů, žen a dětí. Konce války se z nich dožilo jen málo přes 200. Kohnovi odjeli do Terezína 22. ledna 1942 transportem S. Věra dostala číslo 519. Poslední zmínka o tom, že jsou Věra a její příbuzní naživu, je z 11. března 1942, kdy z Terezína pokračovali do ghetta v polské Izbici. Tam byla celá rodina zřejmě záhy po příjezdu popravena.
Pondělí, 18. ledna 2021, 15:15
Davy zvědavých lidí přihlížely, jak stovky plzeňských židů jdou v zástupech na nádraží, kde na ně čekal vlak, který je měl odvést do Terezína. Téměř polovina z nich pak pokračovala do ghett na polském území. Dostavit se měli na shromaždiště ve...
Potřebných 70 tisíc korun na bronzovou pamětní desku chtěl spolek W21 vybrat v kampani na internetovém dárcovském portále. „Podařilo se nám vybrat peníze ještě před skončením kampaně nakonec se vybralo přes 79.000 korun, přispělo kolem 120 lidí. Na desku přispělo i město Plzeň a centrální obvod," řekla Jana Poncarová, plzeňská spisovatelka a předsedkyně spolku W21, který o vznik pamětní desky usiloval.
Deska od plzeňského umělce Jana Vlčka znázorňuje dívku s deníkem. Dívka nemá patrné rysy tváře, protože se podle Poncarové nedochovala žádná fotografie prokazatelně zobrazující Věru Kohnovou. „Víme jen, že nosila dva culíky, protože tak o sobě psala v deníku," řekla. Na desce jsou také roky dívčina narození a úmrtí a letopočty 1941 a 1942, kdy deník psala.
„Já myslím, že pro Věrku bylo psaní deníku svým způsobem možná i terapie. Na svůj věk byla velmi vnímavá a vyspělá, asi k tomu přispěla i doba, ve které žila. V deníku zachycuje svědectví každodennosti. Toho, co se dělo kolem ní. A je tam vidět proměna možná ještě bezstarostného děvčete k dívce, která pomáhá připravovat lidi na transporty, pomáhá starším lidem balit kufry a podobně," popsala Poncarová.
Její prateta Marie Kalivodová z Dobříva na Rokycansku deník po desetiletí uchovávala. Před odchodem do transportu si Věra u rodinných přátel Kalivodů deník schovala. U nich přečkal válku i komunistický režim - v knihovně, mezi ostatními knihami. O knižní vydání deníku se v roce 2006 zasloužil kněz Miroslav Matouš.
Pamětní desku odhalila Jana Hůlková z vesničky Melmatěj u Dobříva, dcera Marie Kalivodové, která deník ukrývala. V deníku Věry Kohnové si četla jako dítě. „Bylo mi o trošku méně než Věrce, když jsem její deník objevila v knihovně mého adoptivního tatínka. Rodiče tehdy nebyli doma. Začetla jsem se do něj a když jsem to pak řekla mamince, pověděla mně: ‚ten je Věrušky, měla se pro něj vrátit, ale už nepřijde‘. O to víc jsem k tomu deníčku tíhla. Vracela jsem se k němu v dobách, kdy mně bylo nejhůř a říkala si: ‚vždyť já vlastně žiju a ona chudák ne‘. Umím ho nazpaměť a každá zmínka o něm je pro mě velmi emotivní. Když mi Janička Poncarová poslala návrh pamětní desky, řekla jsem jí, že přesně takto jsem si Věrku představovala. Tato pamětní deska je mementem za všechny děti, které ve válce zahynuly,“ svěřila se Jana Hůlková.
„V dnešní situaci, kdy už i v Plzni vnímáme příliv válečných uprchlíků z Ukrajiny, je třeba si připomínat podobné konkrétní historické události, které vedly k smrti mladého člověka, a uvědomit si, co jim předcházelo. Snad i díky připomenutím jako je to na Věru Kohnovou, se budou podobné věci dít, co nejméně,“ přál si primátor města Plzně Pavel Šindelář (ODS). Jeho náměstek Michal Vozobule (TOP09) mimo jiné uvedl, že je nutné si velké historické události připomínat i skrze jednotlivé osudy. „Je třeba je uchovávat v paměti. Myslím, že i díky tomu, že je máme v paměti, jsme my všichni uměli tak rychle zareagovat a nabídnout pomoc Ukrajině a jejím lidem,“ poznamenal Michal Vozobule.
Pietního aktu se zúčastnil také bývalý primátor Plzně a ministr kultury Martin Baxa, který mimo jiné uvedl: „Věrce bylo jedenáct dvanáct let, když si psala deník. Krásný věk končícího dětství byl však zarámován hrůzami, které se tenkrát odehrály. Z většiny příběhů holokaustu, známe ten konec – vyhlazovací tábory, ale ty měsíce i roky, které tomu předcházely, kdy byli naši židovští spoluobčané postupně velmi cíleně a naprosto nekompromisně diskriminováni a vytlačováni z veřejného života, nám tolik známy nejsou. I díky jejímu deníku si můžeme klást otázku, kdo byli všichni ti, kdo to umožnili. Její deník nám může znít jako memento. Boj za svobodu nikdy nekončí.“
Starosta třetího městského obvodu David Procházka podotkl: „Z Věrčina deníku jsou podle mě důležité i ty příběhy, kdy se přátelé a sousedé začínají od sebe odvracet. Přejme si, aby se toto, ať kvůli Hitlerovi nebo Putinovi nebo kvůli jiným rádoby elitám, už nikdy nedělo.“
Dívka si svůj deník psala od srpna 1941 do ledna 1942. „U nás je pořád smutno. Musíme všichni balit.... Nezažila jsem sice ten půl rok mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala,“ napsala jako poslední zápis 15. ledna 1942 dvanáctiletá Věra.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
