Sám si prošel rakovinou, dnes dětem se stejnou diagnózou rozdává naději na uzdravení skrze adventní kalendáře

„Operace dopadla dobře, ale museli jsme vám vzít celý žaludek, kus hrtanu a lymfatické uzliny kolem žaludku. Máte přišitá střeva na jícen a zůstala vám tam jenom slinivka,“ tato slova slyšel Tomáš Bursa od lékaře poté, co se probudil na lůžku po náročné operaci. Následovalo kolečko chemoterapií a poté domácí léčby. Leckdo by to možná vzdal. Ne tak Tomáš.

„Několikrát jsem v životě začal od ničeho a toho bojovníka v sobě zkrátka mám. Život je výjimečný dar, který se má žít, ale není zadarmo,“ říká úvodem sympaťák Tomáš Bursa, jehož pozitivní přístup k celé věci dokresluje přívěsek na krku v podobě veselého smajlíka. S sebou přinesl i několik adventních kalendářů s jejichž tvorbou začal před sedmi lety.

„Byla to spontánní myšlenka, která přišla, jak já říkám shůry, protože tou dobou jsem si procházel tím nejhorším obdobím, kdy jsem byl po onkologické léčbě a operaci. V rámci tohoto daru druhého života jsem cítil potřebu předávat energii a naději zase dál,“ vzpomíná.

Založil Nadační fond Dobří lidé Česka. První kalendáře platil ze svého skromného invalidního důchodu. „Dal jsem do toho svých 20 tisíc a děj se vůle boží. Přinejhorším budu mít hezký Vánoce. Nakonec to dopadlo dobře, sponzora jsem našel a skončil v tom za zhruba 12 tisíc. Lidé na mě koukali jako na blázna, protože se tu najednou objevil na smrt nemocný člověk, který chce rozdávat lásku formou kalendáře. Při tom prvním vydání jsem oslovil tři dětské onkologické kliniky, a to v Plzni, Brně a Praze Motole,“ vyjmenovává.

Dnes spolupracuje se 12 klinikami po celé republice a nejedná se už jen čistě o onkologické pacienty. Další dvě nemocniční zařízení přidal na Slovensku, a to v Bratislavě a Bánské Bystrici. Příští rok doufá, že se přidají ještě Košice.

„Už jsem myslel, že projekt ukončím.“

Smyslem celého projektu není jen udělat dětem radost kalendářem, ale osobně se s nimi setkat a popovídat si. To koronavirus znemožnil a poslední dva roky putují kalendáře k dětem poštou. „Když tam za nimi přišel člověk, který je pozdravil a řekl, že je vlastně jejich spolupacient, prošel si tou samou nemocí a je tam, aby je podpořil, tak všichni na mě zírali jako na přízrak. Byla tam spousta slz a spousta objetí. To byl ten smysl a to, co ty lidi podporovalo,“ popisuje Tomáš dojemná setkání.

Letošní odezva na kalendáře však byla ohromná a už se mu množí dotazy, co si připraví zase příště. „Na začátku byla myšlenka, že bych rád láskou prosněžil celou naši zem a jelikož má člověk neomezené možnosti, tak mým cílem a snem je láskou prosněžit celou nemocnou Evropu,“ říká neskromně.

„Viděl jsem malou holčičku, která už to chtěla vzdát.“

Pohled dětí a dospělých na rakovinu je diametrálně odlišný. Zatímco dospělí mnohdy podlehnou myšlenkám na to nejhorší, děti si to mnohdy ani nepřipouští. I přesto se Tomáš Bursa setkal s případy, kdy to i malý pacient pomalu vzdával.

„Přijel jsem například do Ostravy, kde byla dvanáctiletá holčička. Na hlavě měla už jen půlku vlásků. Maminka seděla u okna a říkala, že jí to dcerka pomalu vzdává a přestává věřit. Tak jsem se snažil ji povzbudit a povídat si s ní. Byla pořád velmi nedůvěřivá. V telefonu mám fotografii, kde jsem do půl těla v tom nejhorším stavu léčby. Kostlivec. Pak tam mám fotografii o dva roky později, kdy jsme na sobě začal pracovat,“ říká Bursa a ukazuje fotografie.

Neuvěřitelná proměna Tomáše Bursy

„Zeptal jsem se tedy té maminky, jestli můžu tyto obrázky ukázat její dceři, souhlasila. Ukázal jsem to tedy holčičce, a bylo vidět, jak se podívala na mámu a najednou měla úsměv od ucha k uchu. Ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech,“ vzpomíná.

„Dnes jsem na tom výborně.“

Nic není zadarmo, to je heslo, které si Tomáš Bursa pravidelně opakuje. Dříve dělal lehkou atletiku a nyní se ke sportu vrátil. Chodí běhat a každý druhý den navštěvuje posilovnu. Aby toho totiž neměl málo, trpěl po ozařování silnými bolestmi zad.

„Nemohl jsem normálně existovat. Křeče, probdělé noci. Bylo to horší než po samotné operaci žaludku. Doktor mi říkal, že je to v pytli, že mám páteř totálně zničenou. Po ozařování tam vznikly výrůstky, které o sebe dřou. Žaludek jsem neměl, abych mohl brát prášky na bolest, tak jsem začal posilovat a pokusil se tu páteř zpevnit. Dneska musím zaťukat, problémy se zády už nemám. Lékaři se u mě už nediví ničemu,“ říká se smíchem.

Laik by se možná podivil, ale i bez žaludku lze "bez problémů" fungovat. Samozřejmě je to podřízené těžké dietě a v restauraci si dnes Tomáš objednává dětské porce, které většinou ani nedojí. „Asi 30 procent potravin nemůžu. Tělo si řekne, já ho poslechnu. Moje strava vypadá tak, že si někdy kolem desáté hodiny dám polívku. Rád vařím, takže si dělám silné vývary, které si občas vylepším pohankou nebo drožďovými knedlíčky. Pak už se do mě víc nevejde. Odpoledne si kolem druhé můžu dát druhé jídlo, vhodné jsou omáčky. Večer můžu sýry, zeleninu a přidávám i nějaké doplňky stravy jako je rybí tuk, zinek, céčko, ječmen a tak,“ vypočítává svůj střídmý jídelníček.

Kromě kalendářů jsou dalšími jeho projekty například pošťácký časopis, kde děti najdou omalovánky a vystřihovánky. Dále je autorem knížek Poselství, Počátek a Přepni se, kde popisuje své zkušenosti s nemocí.  Ke zhlédnutí je na YouTube i divadlení hra RAKO | VINA. Pravidelně navštěvuje také školy, kde si s dětmi o této chorobě povídá.